"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Dívka se šupinou

28. června 2017 v 20:57 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Přišla domů po dalším náročném dni. Někdy je lidem těžké vysvětlovat, proč nepozdraví, když vejde. Proč v kavárně jen ukazuje nebo podsouvá lístečky. Zvykla si. Tohle bylo to, co chtěla, nemá právo si stěžovat.
Nepříjemné pohledy prodavaček jsou vlastně to jediné, co jí vadí. Někdy nezachytí úsměv a němý pozdrav a ona jim to nevyčítá. Ale nemusely by se mračit.
Stejně na tom vydělala nejvíc ona. Žije ve světě, ve kterém být chtěla, má skvělou práci, může chodit. Na krku stále nosí připomínku toho, kým je. Byla. Už neví.


Byla zvyklá, že se po ní lidé otáčí. Měla modré vlasy a na všechny magicky působila. Ale některé pohledy jí děsily. Obdiv je jedna věc, ale často jí pozorovali jako žraloci sardinku. Ty pohledy ráda neměla a snažila se místům s tímto typem lidí vyhýbat.

Každé ráno chodila do stejné kavárny pro mátový čaj. Připomínal jí moře. Byl stejně svěží.
Pokaždé jí obsluhovala ta samá slečna, ale jednou tam nebyla. Byl tam mladý muž, který na ní koukal tak zvláštně, až přeslechla klasickou frázi. "Dobrý den, co si dáte?"
Hrklo v ní a zapomněla, že nedokáže tvořit slova tak, jako lidé. Vydala takové neurčité písknutí, trochu jako delfín. Došlo jí, jak hloupě se chová a začervenala se. Ukázala nahoru na tabuli.
"Mátový čaj? A velký, střední či malý?" usmíval se člověk. Přikývla a ukázala velký. Vždycky si dávala velký. Byl tak dobrý, že ho ráda pila i když už dávno vychladl. Zda ho chce s sebou, nebylo otázkou, viděl, že i kdyby ho chtěla pít tady, v tuhle chvíli chtěla zmizet. A jemu přitom připadala tak roztomilá.
Připsal jí na kelímek smajlíka.

Přemýšlel o ní. Měla rozkošný úsměv a krásně se červenala. Nevadilo mu, že nemůže mluvit. Popravdě… Většina slečen, které poznal, mluvila hodně. Příliš. Proto s žádnou ještě nezkoušel žít. Nevydržel by to. A ještě horší by byla chvíle, kdy by přestala mluvit. A obvykle přicházela. Znal to od svých kamarádů. Ale u ní.. U ní měl možnost zažít něco neobvyklého. Doufal, že se někdy vrátí.
Němá dívka s modrými vlasy.

Teprve, když seděla v kanceláři a pročítala si náplň dnešního dne, všimla si smajlíka na kelímku. Okamžitě se začervenala. Byla hloupá, když se nechala takhle vykolejit obyčejným člověkem. I když on nebyl tak úplně obyčejný. Koukal jinak a to ještě před tím, než promluvila. Měla kouzlo, to byl fakt. Byla dívkou, to byl druhý fakt. Ale on jakoby viděl něco víc. Jakoby to poznal.
Usmála se na kelímek od čaje.

O víkendu se chodila dívat na moře. Ne pokaždé, ale dost často. Někdy melancholicky vzpomínala, jindy si užívala svou svobodu. Mohla teď dělat cokoliv. Rozhodla se změnit svůj plán a zajít do kavárny. Třeba tam bude. Třeba ho bude moct poznat.

Nebyl. A ona smutně seděla u stolu a přemýšlela. Třeba on zaujal jí a ona jeho ne. Ale to nebylo možné, ona zaujala každého. Přece.
V kavárně skoro nikdo nebyl, tak mohla poslouchat rozhovor slečen, co potkávala obvykle.
Zjistila, že onen člověk je vlastně docela nespolečenský a má rád svůj klid. Líbil se jim, ale měly pocit, že o ně nestojí. Že nestojí o žádnou.

V pondělí byl zpátky. Měla připravený lísteček se zprávou. Chtěla se sejít o víkendu na útesu s výhledem na moře. Byla tam lavička. Červená.
Už předem věděl, co pro ní udělat a když mu dávala peníze strčila mu i lísteček a rychle utekla. Nebyla si jistá, jestli chce znát odpověď. Znáte to. Když chcete znát odpověď jen pokud bude kladná. A jinak radši ne.
Celý týden se v kavárně objevovala pouze, pokud skrz výlohu viděla, že tam není. Vždy tam byli pouze dva lidé a když viděla dvě slečny, byl vzduch čistý.

V sobotu seděla na lavičce a čekala. Moře ten den vyvádělo a kapky jí pálily v obličeji. Nechladily jako příjemný déšť. Přemýšlela, kdy nastala tahle proměna. Jako by se stále víc odcizovala svému původu. Jen šupina byla stále stejná, žádná změna.
Vylekal jí. Ztratila se ve svých myšlenkách a neslyšela ho přicházet. Přinesl jí čaj. To uvítala, byla jí vlastně trochu zima, kvůli větru.

Povídali si. Tedy tak, jak to jen šlo. On mluvil a ona ukazovala, tvářila se a občas něco prostě naťukala na klávesnici. Nerozuměl znakové řeči a tak bylo těžké, aby mluvila jako obvykle. Něco málo pochytil, ale pro něj tak nějak nebylo potřeba, aby znakovat uměl. Slyšela dobře.
Ptal se, jak se tohle stalo, že nemůže mluvit, ale slyší. Obvykle lidí neslyší a proto nemluví. Vysvětlila mu, že se tak narodila. Byla to jedna ze lží na které si už tak zvykla, že jí ani jako lži dál nepřipadaly. Stejně jako ta, že si barví vlasy a hodně pije, aby nebyla dehydratovaná. I když to druhé nebyla tak úplně lež. Ale nemohla hned každému vyprávět, jak doma neposlouchala, až jí vyhodili a vzali jí možnost vyjadřovat se.

Připadala mu zábavná. Byla sice tichá, ale měla chuť do života. Bylo vidět, že ráda existuje i když nemůže být jako většina lidí. Nevadilo jí to a byla ráda jiná. O to jí život bavil víc. Němě se smála a bylo to to nejkouzelnější.

Zajímal se o ní. Opravdově. Byl skutečně jiný, než ostatní. Připadalo mu naprosto úžasné, že by v nějaké domácnosti mohlo být příjemné ticho. To totiž neznal. Veškeré ticho bylo pouze uražené a nepříjemné. Většina rodiny byla hlučná a on byl mnohem radši v tichu. Občas je podezříval, že ho adoptovali. Měl rád hudbu, protože to byl JEHO rámus. Rámus, kterým izoloval cokoliv, co se dělo okolo. Když se toho dělo moc.

Scházeli se častěji. Připadalo jim, že k sobě dokonale sedí. Byli každý z jiného světa, ale nevadilo jim to. Oba rádi poznávali.
Učil jí hrát na klávesy a ona jeho poznávat květiny. Ona mu byla tichou podporou a on jejím hlasem v rozličných situacích. Rozuměla počasí a on zase přípravě čajů. Po večerech jí ukazoval všechny malé rituály na které v práci prostě nebyl čas. Rád cestoval a ona kvůli němu překonávala strach z letadel. Zjistila, že volnost má ještě další stupeň. Chtěla být ptákem a létat. Létání je svým způsobem jako plavání ve vzduchu. Neviděla důvod, proč by to nešlo.

Říkali si všechno a na tajemství hráli jen pokud chtěli druhého překvapit. Tedy skoro všechno. V ní stále hlodala panika při představě, že mu řekne, kdo skutečně je. Nebyla si stále jistá, jestli to patří do minulosti natolik, aby to mohla vynechat. Přece jen s ní plánoval budoucnost. Ona nestárla a on by si toho brzo mohl začít všímat.

Jednou jí to trápilo, podruhé ne. Pomalu jí docházelo, že jí na tomhle člověku záleží, na rozdíl od všech ostatních. A člověk, na kterém vám záleží, by měl vědět o věcech, které vás děsí.

Už se rozhodla. Večer po práci mu vše řekne. Už spolu rok žili, měl by to vědět.
Šla domů pěšky, aby trochu nahnala čas, který může strávit beztrestným přemýšlením. Nebyla si jistá, jak mu to řekne. Co když jí neuvěří? Nemá v podstatě žádný důkaz. Mohl by si úplně klidně myslet, že prostě blázní. Asi by se ani nedivila, jak tak znala lidi. Obvykle si o všem neobvyklém mysleli, že je to bláznivé a že si vymýšlí.

Vstoupila do chodby. Obvykle takhle večer, když nepracoval, vařil večeři. Dnes ale místo jídla cítila moře. Chvíli zmateně stála v chodbě a čichala. Jasné mořské řasy. Ale kde se tu berou? Když dlouho nešla, ozval se z kuchyně. Šla se podívat, co tvoří.

Sushi. Zaraženě stála ve dveřích kuchyně a neodvažovala se jít dál. Bylo to cítit smrtí. Řekl jí, že to za chvíli bude, ať si zatím sedne. Přišla k němu a odtáhla ho do obýváku. Viděl jak se lehce mračí a nevěděl, co se děje.
Stoupla si proti němu a začala pomalu znakovou řečí vysvětlovat. Většinu už uměl a opravdu doufala, že jí pochopí.

"Nemůžu jíst mrtvé ryby, je to.. Prostě to nejde. Víš, nejsem obvyklý člověk, to sis všiml. Nejsem ani člověk. Nebo teda.. Možná už trochu, ale nenarodila jsem se jako člověk. Narodila jsem se jako mořská panna. Jenže nekonečný život s mými rodiči mě nebavil. Občas jsem něco vyvedla a… Nakonec se mi podařilo to, o co jsem se nažila. Otec mě vykázal na pevninu. Pro něj to měl být trest, já si to ale přála. Přišlo mi, že tady je toho daleko víc k vidění."
Koukala mu do očí. Sklopil zrak, vydal se do kuchyně, vzal veškeré sushi a odešel.
Seděla uprostřed pokoje a přemýšlela. Co teď? Záleželo jí na něm, ale on to očividně nevzal moc dobře. Přitáhla si nohy pod bradu a ucítila, jak jí teče slza. Ještě nikdy nebrečela. Pod vodou to moc dobře nejde a tady nahoře neměla důvod.

Uslyšela cvkanout zámek. Nebyla si jistá, jestli ho chce vidět, nevěděla, co jí chce říct, proto zůstala na místě. Přišel do pokoje a ona ucítila vůni pizzy. Otočila se na něj a on si k ní kvapně sednul na zem a vlepil jí pusu.
"Kdybych chtěl obyčejnou holku, dávno bych s ní byl."
Celou noc mu vyprávěla, jaké bylo žít pod vodou. Řekla mu, že je nesmrtelná a nikdy nezestárne. Jemu to nevadilo.

Zažívali spolu dobrodružství a nenechali se zviklat pohledy okolí. Mladá dívka s postarším pánem. Často se stěhovali, aby nebyla nápadná. Přesně tak se jí to líbilo, těšila se, že to tak bude navždy.

Zemřel. Tak to bývá, lidé umírají. Zvláště po dlouhé době. Seděla vedle něj a nevěděla, jak dál. Pokračovat v životě? Nejspíš. A tak se přestěhovala zpátky tam, kde její příběh začal, aby si vše ujasnila.
Ať si najde jiného muže či ne, stejně to vždycky skončí stejně. Vždycky. Žádná výjimka. Každého přežije a bude se cítit sama. Vždycky bude sama, protože na pevnině se nepohybují stvoření jako ona. Tam dole ve vodě jsou její sestry, bratři a rodiče. Stvoření stejně nesmrtelná jako ona.
Jenže ona se tam vracet nechce.

Pokračovala v cestování a hledání dalšího. Raději mnoho různých lidí, než věčnost s rodiči. Nechtěla být sama, jenže vhodní lidé nikde nebyli. Nikde nedokázala potkat stejně kouzelného člověka jako jeho. Prostě ne.
Začala mít noční můry. Srdce se jí pro měnilo v kámen a tížilo jí. V noci to bylo horší a každou nocí čím dál víc. Někdy celý den ležela na místě a nedokázala se pohnout. Nedokázala se smát, někdy ani vyjít ven. Těžko se jí dýchalo, všechno bylo nemožné.

Překonala se a vydala se na útes. Neslyšně křičela do vln. Snažila se dostat ven veškeré napětí, ale.. Už jste někdy zkoušeli křičet, ale nešlo to? Je to ještě daleko horší. Nemohla pokračovat, nešlo to.
Postavila se nad rozbouřené vlny a snesla se dolů.
"Vracím se domů," řekla neslyšně.

Ale ona se už vrátit nemohla. V moři jí nikdo nepřivítal, ani jí nikdo neočekával. Pro všechny zemřela již dávno.
Zbyl po ní jen oblázek, ve který se proměnilo její srdce, a i ten se postupem času rozpadl v písek a prach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Will Will | Web | 2. července 2017 v 14:55 | Reagovat

Ahoj, prvně se chci omluvit, že nepíšu komentář k tématice tohoto článku, moc moc se omlouvám.

Narazila jsem na tvůj komentář ke článku vztahujícím se k Witch --> http://poletinka1.blog.cz/1610/pro-jeden-padly-casopis
Chtěla jsem se zeptat, jestli ti doma nezbyly nějaké dárky z těch Witch časopisů. Opravdu je nutně sháním a nabídla bych ti za ně klidně i větší částku. Bohužel e-mail jsem nikde na tebe nenašla, tak jestli něco máš se prosím ozvi na můj. terezaterezy@seznam.cz
Předem moc děkuji :-)

2 Maggie Maggie | E-mail | Web | 20. července 2017 v 7:39 | Reagovat

Nemám ráda tématiku mořských panen a zamilovaných, ale tvoje psaní mě okouzlilo a dočetla jsem příběh až do konce :) mám z toho zvláštní smíšené pocity, ale líbilo se mi to :) :D

3 shira-elizabeth shira-elizabeth | E-mail | Web | 23. července 2017 v 21:11 | Reagovat

[2]: Tohle mě hodně moc těší ^^ Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama