"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Cesta pobaltím

8. února 2017 v 20:02 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Takový příběhový pokus z mého výletu v pobaltí. Více věcně jsem o něm už psala, ale.. Takhle ještě ne.



Vyšla chytit tramvaj. Pomalu si začala uvědomovat, že má buď moc těžký batůžek, nebo je daleko víc unavená, než tušila. Posledních pár dní usínala vsedě před počítačem. Doufala, že změna prostředí jí vyčistí hlavu a odfoukne nedostatek energie.
Když letadlo vzlétlo, uvědomila si, jak dlouho v žádném neseděla. A jak moc má ten pocit ráda. Turbulence v ní vyvolávaly podobný pocit jako volný pád. Ten zbožňovala. Celý let byla ponořená do příběhu, který jí zcela uchvátil. Bylo jí tepleji, než očekávala a byla míň nervózní, než by vůbec mohla doufat. Nebo jen nervozita ještě nepřišla.
Venku bylo chladno, ale ne zima, která by se vám zařezávala pod nehty. Bylo vlastně vcelku příjemně. Hledali a nenacházeli, a pak začlo pršet. A ona měla chuť v dešti tančit a ne vzteky cupovat mapu. Chtěla ležet v trávě a sledovat vesmír. Jestli tohle dělá změna prostředí ve stádiu přepracovanosti, nechápu, že si někdo musí kupovat drogy.
Dostali se dovnitř. Ohřála se a zaplula pod deku.

Mělo začít šíleně sněžit. Někdy v čase oběda, ale to nevadilo. Stejně se nedokázala probudit celé dopoledne. Nakonec pršelo. Zima jí kousala do prstů a historické centrum se jí otevíralo.
Déšť se měnil ve vločky a pak ustal. Prošli uličkami k věži na kopečku. K bývalému hradu. Vystoupali nahoru a do věže. Výhled. Jedna část města historická s panelákovým pozadím, druhá moderní s komunistickou obludou. Rozdělené řekou. A za nimi kopec s kříži. Odříznutý od parku přítokem.
Zašli pozdravit gotický kostel. V kostelech je vždycky klid a svíčky. Mnozí cítí spojení s bohem a jakousi zvláštní energii. Ale ona ne. Takovouhle atmosféru pro ni mají tiché lesy s lehkou mlhou. Nebo i bez ní. Ale nechápe, jak někdo může cítit klid v lidském prostoru, když příroda tu byla první.
Vystoupali na kopec s kříži. Po dřevěných schůdkách. Cestou fotila kapky na větvích. Má rada, jak se třpytí. Takové šperky by nosila.

Z autobusu sledovala zdejší přírodu. Teď už zasněženou. Jeli k hradu na ostrově v jezeře. Cestou viděla dost starých chatiček a město poblíž hradu jim bylo dost podobné. Foukalo. Tak moc, až jí vítr skoro shazoval čepici. Přešla po dřevěném mostě. Obdivovala cihlový hrad a přístavní domky. Tohle musí být na podzim velmi kouzelné místo. Teď tu byla příliš velká zima. Po čaji vyšlo slunce zpoza mraků. Nechala se vykoupat v jeho záři na mole a pokračovali zpět.
Na chození uličkami byla příliš zima, ale prý je to moc hezké. Je. Když je teplo. Když je zima, nejsou toulky zrovna lákavé.

Skoro nestihli vlak a ona si uvědomila věc. Zcela rozhodně to není společník pro ni. Nenávidí chození pozdě, fakt, že by něco nestihla a musela to řešit. Ne ne. To není pro ní.
Útulný pokojík, hrad a uličky. Tohle město je docela pěkné, ale existovat by tu nechtěla. Příliš mnoho kostelů. Ale mají tu šperkové lišky.
Ve věži potkala víly z kamení.
Pizza a čaj. To vlastně není vůbec špatné, i když se zdráhala. Nejhorší je pak vždycky cesta zpátky. Musí znovu projít mrazem a pokusit se neumrznout.

Je velmi těžké najít ubytování, když si někdo nepřečte instrukce. Tím někým nebyla. Nervózně obcházeli baráky a ona doufala, že se dostanou dovnitř, než jim ujede trajekt.
Neujel. Odvezl je do kouzelného lesa, na kosu. Čarodějné sošky jí neočarovaly tolik jako kúra a les samotný. Moře. Moře, u kterého kvetou kočičky. Tedy.. Kvetla jedna, ale i to se počítá.
Má ráda lesní ticho. Lesní procházky. Problém je, když jste v lese s někým, kdo prostě pořád dělá zvuky. Není to tím, že by byla vyloženě vysazená na něj. Ví moc dobře, že nikdo z rodiny zvuky nedělá, jen když jde. Nachodila se s nima už dost lesů, aby tohle věděla. Je to zvláštní. Ale asi trochu pochopila, proč někteří lidé přemýšlí se sluchátky. Musí být strašné nedokázat být v klidu a absolutním tichu.
Světelné znečištění, to tu tak nějak nečekala. Ale velké město, se zdá, nezapře. I když jsou tu všechna zvláštní.

Ve vlacích se dá číst i spát. Jen nesmíte zaspat svojí zastávku. Nezaspali. Dojeli k místu, kde je mnoho křížů. Předpokládala, že na ní místo zapůsobí. Zasněžené. Ale nemělo takový efekt. Nedokáže se vcítit do žádných náboženských míst, necítí tu atmosféru. Ani v kostelech ani tady. Byla to škoda.
Vrátili se do města, do kočičího muzea. Nebylo to muzeum, spíš sbírka věcí s kočkami. A tři živé kočky. Zbožňovala kočky.
Historické centrum bylo pokryté ledem a lidé se klouzali. Její boty překvapivě ne.

Přijeli do posledního bytu. Milí lidé a kočky. Ideální. Těšila se na poslední dvě dobrodružství, ale zároveň už přemýšlela o domově.

Dělala čerstvé stopy ve sněhu. Vydali se na místo, kde nikdo nebyl. Na zasněžené rašeliniště. Má ráda dřevěné chodníčky a věže. Rozhled nad krajinou. Obvykle potkávala rašeliniště na kopcích, kde byl výhled do dáli do údolí. Tady pouze k lesu. V dáli byl temný mrak a ona doufala, že nezačne sněžit. Chodit ve vánici je velmi nepříjemné.
Už z vlaku obdivovala některá zdejší městečka, či vesnice. Čtyřpatrové staré domy a všude okolo nich stromy. Ne čerstvě vysazené břízky, ale desítky metrů vysoké stromy chránící města. Dokázala by si představit na takovémhle místě žít. Asi jediný způsob, jak by si nepřipadala na placce tak na očích.
Pozdravili se s mořem a prošli trh. U jednoho stánku byla kočička. Pohladila si jí. Kočičky se musí hladit, proto na světě jsou.
Sklouzla se po sněhovém svahu a vzpomněla si, jak se těší na hory. Ale mezitím šla rozmrznout.

Zašli na historický trh, kde krom kovářů moc historických záležitostí nebylo. Jídlo, rukodělné výrobky a pití.. Kdyby zde bydlela, dříve či později by tu taky prodávala, tím si byla jistá.
Měli tu zimu, jako všude, ale měli krásné centrum. Tolik Ivanů sice na jednom místě namalovaných neviděla, ale podkrovní expozice moderního audiovizuálu to zachránila. A pak také kovové schody s otisky prstů většiny návštěvníků. Z věžáku nebylo vidět žádných panelákových soustav a to jí přidalo na náladě. Malinko sněžilo.
Dala si narozeninovou horkou čokoládu a pak se vrátila do rutiny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama