"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Leden 2017

A dostanou tě.

28. ledna 2017 v 18:51 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Přišla k dlážděné cestě obklopené keři. Zdály se tak hustě, že skrze ně nic neprojde, ale ona věděla svoje. Otevřené prostrantví. Jedno věděla jistě - musí našlapovat opatrně, jinak jí příšery dostanou.
Jak tohle udělá.. Mohla by se zkusit skrýt v keřích, ale ty byly moc husté. Mohla by zkusit tenhle úsek přeskočit, ale cesta byla příliš dlouhá.
Příšery přece nemohou být pod každou dlaždicí. To není možné. Musí existovat i dlaždice, které jsou bezpečné. Ale jak je pozná..
Vzala kámen a hodila ho na jednu z dlaždic. Nic se nestalo. Vzala větší a hodila ho na jinou. Příšery zautočily, ale pak se opět stáhly. To půjde. Útočili jen na onu dlaždici, nikde jinde.
Nabrala si hromádku kamenů a doufala. Doufala, že jich bude mít dost.
Hodila kamínek. Když příšery přišly, hodila další jinam. A když nepřišly, stoupla si na něj. Postupovala. Pomalu, ale jistě.
Byla poslední 4 řady od konce. Dostatečně blízko, aby se začala radovat, ale dostatečně daleko, aby nemohla poslední dlaždice přeskočit jediným skokem.
Hodila kamínek na dlaždici před sebou. Příšery. Na tu vedle té předešlé. Příšery. A na druhou stranu. Zase příšery. Neměla dost kamínků, aby tenhle pruh mohla obejít. Zkusila další řadu, jednu přece dokáže přeskočit. Nic. Zbývala poslední naděje. Poslední kamínek. Poslední pokus. Hodila ho o dvě řady dál. Nic. Musí tam přeskočit.
Začala se rozhoupávat, připravovat ke skoku.
Odrazila se.
Doskočila, ale nohy jí nechtěli poslechnout. Zakopla. Upadla a přímo na jinou dlaždici.
Příšery se k ní seběhly. Cítila chlad, jak jí jejich mokré jazýčky začaly olizovat. Ležela schoulená dokud nebyl konec.
Pak se zvedla a celá promáčená naštvaně odkráčela z vodního parku.

Nový obleček na tablet

26. ledna 2017 v 19:13 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Často se jen tak hrabu vzorama na ravelry a chytám inspiraci na pinterestu.
Při pohledu na můj provizorní obal na tablet jsem začala hledat inspiraci pro něj.
Původně jsem chtěla takový pěkný nordický vzor, ale.. Pak jsem se rozhodla jít jednodušší cestou.

Zkouškování....

15. ledna 2017 v 19:47 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Není to o tom, jak moc máte času, energie nebo pochopení. Tak jako tak je to šíleně náročné období.
Vždycky, když jdu po úspěšné zkoušce domů, mám tolik energie, že bych rozsvítila žárovku. A ta postupně klesá...
Ať chcete nebo ne, přijdou další.. Teda, pokud hodně nechcete, můžete s tim seknout, že. (Stále mám možnost být striptérka nebo prodavačka ve zverimexu.)
Někdy čekáme i 5 hodin napnutí, co bude.
Mnohdy tomu už ani nechci rozumět, jen chci mít klid.
Když si uvědomíte, že jakmile dokončíte tohle, přijde další.
Nechci si stěžovat, protože právě teď už o zas tak moc nejde. Tedy, jde o docela dost, ale to nejdůležitější mám za sebou.
Chci jen přesunout svoje pocity někam jinam...
Neustálý pocit, že musím něco dělat. I když na to moje hlava už nemá kapacitu. Energii vnímat. (pozn. zkusit další hořčíkovou "léčbu")
Neklidné ruce. A neschopnost udržet informaci.
Hodně z toho je logické, ale mnohdy je daleko složitější pamatovat si princip, než vzorec.
A pak tu je vzorec o 17 neznámých.
Každou chvíli musím odběhnout k něčemu jinému, jinak bych se asi zavařila.
A to ještě neumím matice. Ah matice.
Začíná to docela bolet a já jen doufám, že to přejde. Zítra jdu opět bojovat a.. Vyhraju. Nebo je mi to možná už úplně jedno...

Dívka ve vlaku (Paula Hawkins)

12. ledna 2017 v 19:45 | Shira Elizabeth |  Knížky
Odměna za první udělanou zkoušku v tomto semestru. Tedy, její dočtení, ne kniha samotná.
Dlouho stála na poličce, ale nerada předbíhám, když vím, že na každou knihu dojde...

A jsem ráda, že jsem počkala.
Román, který si podmanil všechny žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku, trhá rekordy v rychlosti prodeje a je kritikou označován za letošní Zmizelou. Potřebujete vědět víc? Rachel dojíždí ranním vlakem do Londýna. Den co den si prohlíží útulné předměstské domky, a když vlak na chvíli zastaví u návěstidla, naskýtá se jí pravidelně letmý pohled do soukromí mladého páru. Postupem času Rachel začíná mít pocit, že ty dva lidi zná. Představuje si, že je zná. Dá jim dokonce jména: Jason a Jess. Jednoho dne však zahlédne něco, co ji šokuje. Stačí pouhá minuta, než se dá vlak zase do pohybu, a náhle je všechno jinak… Krátce nato se Rachel dozví, že se "její" Jess pohřešuje, a proto se rozhodne obrátit na policii. Není si jistá, zda tím nenadělá více škody než užitku, zatímco se stále více zaplétá do příběhu, který není její, ale jenž nakonec obrátí naruby život úplně všem…

Bylo to skvělý. Do posledních pár stránek jsem ani trochu netušila, že to skončí tak, jak skončilo. Vidět svět pohledem alkoholika bylo také zvláštní.
Je pravda, že Rachel byla místy opravdu otravná a.. Občas jsme měla chuť jí jednu vlepit. Buď za to, co udělala nebo neudělala. Mám teď trochu jiný pohledn a takovéto lidi.
Co mi přišlo trochu podivné byla samotná Rachel. Nějak nechápu, jak může mít alkoholička daleko menší výdrž v pití, než já.. A hlavně takový šílený výpadky paměti.. Jistě, že bez toho by příběh být nemohl, ale.. Udivilo mě to.
Trochu mě to.. Rozčarovalo?? Jsou tam věci, co slečna nerada vídá, slýchá, čte... O lidech, co opouštějí lidi, kvůli jiným lidem a změnám jich samotných.. I když být s alkoholikem nemůže být lehké, trochu mě mrzí, když si lidé vyberou lehčí cestu... Tou obvykle nedojdeme tak, kam bysme chtěli..

Rukavice bez prstů

5. ledna 2017 v 19:44 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Je tu zima.. Ne jen roční období, ale i sníh a mráz. Jako u každého správně zimomřivého stvoření nejvíce trpí moje ruce. Obzvláště v přednáškových místnostech, kde se nejspíš ani netopí a já tam vysedávám i 6 hodin v kuse.. Ale letos jsem se připravila.