"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Dívka s vyřezanou hvězdou

7. září 2016 v 19:54 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Konečně jí kývnul na procházku. Proč se jí vždycky stává, že se s ní pak už nechtějí vidět? Sotva s ní mluví… A přitom, když se rozmluví, jako by se nic nestalo. Jakoby všechno bylo pořád stejný. Zvláštní.
Byla šťastná, že ho zase uvidí. Vždycky se tak zvláštně usmíval a máchal rukama. Říkal hlouposti a ona mu ráda hloupě odpovídala. Málokdy řešili něco důležitého. Nedokázala se mračit, když ho viděla. Jako když se máte setkat s přítelem, v dáli už ho vidíte a nedokážete se ubránit úsměvu.


Vyšli do parku a povídali si. Jeho chůze se pomalu stočila k zadní straně muzea. Poněkud jí rozčílilo, když zjistila, že tam jsou jeho kamarádi. Před nimi se k ní choval trochu jinak. Některé věci se prostě v jejich společnosti neříkají. Naštěstí s nima byla legrace. Dokonce mezi nimi byl jeden člověk, kterého neznala. Byl docela roztomilý. Spřátelili se.
Často bývala večer smutná, ale tyhle dny jí vždycky zlepšili náladu. Zlaté zapadající sluníčko. Věřila, že veškeré špatné pocity zmizely. Měla sílu věřit, že prostě zmizí nadobro. Ten roztomilý kluk si s ní začal psát. Vždycky věřila, že za její dobré i špatné nálady nemůže okolní svět. Ten je pouze umocňuje.
Pomalu se začala víc a víc bavit s tím roztomilým klukem. Rozuměli si. Zjistila, že bydlí v městečku poblíž jejich chaty. To jí trochu okouzlilo - měla to tam vždycky ráda. Měl rád stejnou hudbu a měl velký přehled o věcech kolem. Člověk si vždycky říká, že se nezamiluje, dokud se mu to nestane.
Konal se koncert a ona při té příležitosti přespávala u kamarádky. On přemýšlel, jestli přijde, ale neměl jak se dostat domů nebo kde přespat. A tak se zkusila trochu z legrace zeptat kamarádky. Svolila. Ten večer se bavili všichni tři. Bylo to super, hudba hrála, trochu alkoholu proteklo a svět byl prostě fajn. Cestou domů dělali hlouposti. Byla jí trochu zima, ale ne moc. Bylo jaro. Takové to, které lidi nutí chtít utíct ven ze školy. Po snídani si šel každý po svém.
Byl vlkem, ale ona ještě nebyla liškou. Byl trochu tvrdohlavý a jí se to líbilo. Chtěla ho vidět, ale neměla náladu chodit do města. Přijel za ní. Seděli na houpačkách a povídali si. Občas se trochu škádlili. A po pár dalších schůzkách už seděli na lavičce v objetí. Snila o někom, kdo bude skutečně chtít být její a ona jeho. A splnilo se.
Koukali spolu na filmy. Chodili s přáteli do parku posedávat na dekách, pili čaj a kouřili vodnici. Bavili se o všem možném. Psal jí básně, které nedokázala ocenit a tak alespoň děkovala. Chodil na její vystoupení. Podnikali spolu výlety. A občas se na něčem neshodli. Prostě to tak bylo. Ale byla ráda. A často jí ani špatné nálady nedohonily.
Byli spolu dva měsíce a jí přišlo, že se znají celou věčnost. Občas si stále připadala jako malé hloupé dítě, ale nevadilo jí to. On si o ní myslel, že je roztomilá. Ona stále ještě ale tak trochu dítě byla. A pak přišla jeho žádost. Chtěl, aby nebyla jen jeho holkou, ale i milenkou. Odmítla. Někdy později. A on to zkoušel dál, pokaždé když byli sami spolu.
Žádat vydržel asi týden, pak vzal celou věc do svých rukou. Stále odmítala a nesouhlasila. Pokračoval. Postupně jí vyhrnul sukni. A ona už pomalu prosila, aby to nedělal. A on to udělal. Bolelo jí to. Fyzicky i psychicky. Naštěstí to bylo rychlé. Skončilo to a on ji říkal, jak to bylo fajn. Ona jen ležela, připadala si špinavá a zneužitá. Byla ráda, že to má za sebou.
Cestou domů o tom pořád přemýšlela... Takhle to nechtěla, takhle to přece nemá být. Těšila se do vany. Měla ho sice ráda, ale na tohle nebyla připravená a nejistota v ní hlodala. Možná by to měla někomu říct. Nevěděla, ale komu. Nechtěla o tom mluvit. Další dny na ní byl hrozně hodný, protože on to bral jako úspěch. Nechtěla ho ztratit a tak byla moc ráda, že je milejší, než obvykle. Připadalo jí, že má splněno. Dokonce jí půjčil svou mikinu sebou na zájezd, aby jí nebylo smutno a ona si zase připadala skvěle.
Brzo se ale ukázalo, že takhle to nefunguje. Odjeli na festival. Přišlo mu, že ho nemá dostatečně ráda. Že on má radši jí než ona jeho. Protože ona sama nic nechtěla a vystačila si s objímáním.
Jednu noc seděli venku. Byla docela zima. Začal jí sdělovat, jak ho štve, že mu nikdy neřekla, že ho miluje. Nemohla za to. Tyhle věci nejdou uspěchat. Dlouho ho přemlouvala, ať jdou radši spát. Tak dlouho, až nakonec ta slova řekla. Skoro je zavrčela, jen aby toho už nechal. Nic neznamenala, byla zcela vynucená, ale jemu to stačilo.
Často se k ní choval ochranářsky a majetnicky. Zároveň. Tvrdil, že ji má rád, nechce, aby se jí něco stalo.
Brzo po festivale začal znovu žadonit. Ona stále nesouhlasila a opakovalo se to samé, co minule. S tím rozdílem, že si připadala ještě hůř. Přemýšlela, že to ukončí, neměla na to ale sílu. Nešlo to tak dál, ale ona s tím nic nedokázala udělat. A pak to začalo být už jen horší.
Měla ráda tetování a její pochroumaná psychika ji přivedla na nápad, jak si jedno obstarat. Začala si ve volných chvílích kružítkem hloubit rýhy na hřbetě ruky. A protože byla uvědomělá, desinfikovala rýhu genciálkou. Měla ideu, že barva v rýze zůstane. Nezůstala. Odjela s rodiči na dovolenou, cítila se líp, ale ruku musela skrývat. Nikdo to nevěděl.
Během rozprav s ním z něj vylezlo, že by bylo super, kdyby začala brát prášky. A ona jako poslušná holka poslechla. Zasadila si další hřebíček do rakve. Neměla pak ani chvíli klid. Jen jeden týden v měsíci a to nebylo mnoho.
Její noční můry byly horší a horší. V noci se muselo něco dít, protože se budila se škrábanci na rukou. Nechtěl, aby chodila sama lesem. Nechtěl, aby chodila sama parkem. A nechápal, že za její jizvy i chuť utéct na chvíli pryč, mohl on. Nebylo myslitelné, aby se hned, jak dorazila domů, neozvala. Muselo se jí přece něco stát. Nestalo, jen byla ve vaně.
Veškeré její pocity byly jako na houpačce. Chvíli byla zcela znechucená, jindy jí zase bylo všechno ukradený. Byla radši, když šli ven s nějakými přáteli, protože pak mohla utéct rovnou domů a mít klid. Mnoho filmů jí nenechal dokoukat do konce.
Přece to nemůže být tak hrozné, když se před lidma směje. Ale tak to nefunguje. Člověk může být smutný, utrápený a zlomený, ale to neznamená, že se přestane usmívat na lidi, se kterými je rád. Proto je tak těžké to poznat. Proto jsou internetové chaty dobrá věc. Člověk řekne věci, na které nemá sílu, když vidí kamaráda naživo. Dokáže napsat věci, které nedokáže vyslovit. Někdy je ale nedokáže ani napsat.
Mnohokrát se pohádali. Vždycky byla relativně tichý člověk. Člověk, co se neumí hádat. Ale on jí dokázal rozzuřit. Křičela a zcela jistě si protiřečila. Protože jen chtěla mít v duši klid, ale to nebylo možné, když mnoho věcí, které dělala, nedělala ze své vůle. A nedokázala to vysvětlit. Jak člověku vysvětlit, že třeba nejste úplně stejný jako on. Protože i lidé jsou různí. Překvapivě. Hádali se hlavně kvůli pitomostem. Kvůli jeho neschopnosti srovnat některá písmenka do správných slov, kvůli její frustraci. Mnohokrát měla chuť si seškrábat obličej. Měl naprosto úžasnou a milou rodinu, ale on nebyl rodina. Byl jako jeho biologický otec. Člověk, kterého nikdy nepotkala a, o kterém všichni tvrdili, že je to špatný člověk. Poznala, že je to pravda.
O každou její ránu se postaral a v zápětí jí způsobil další. Jen na duši.
Její přátelé tušili, ale nikdo to nevěděl jistě. Dokud se nerozpadla a nerozbrečela se ve škole. I učitel si toho všiml, ale nic neříkal. Byla mu vděčná, že do věcí nestrkal nos. Přátelé jí radili, ať se ho zbaví. Ale víte, jak těžké je zničit vztah? Hodně těžké. Člověk má pocit, že nikoho jiného už nepotká, že tohle půjde vyřešit. Ale to neni pravda.
Někteří démoni člověka zasednou a on pak není schopen ničeho. V tu chvíli mu má být ten druhý nápomocen a zvednout ho. Tohle ale nefungovalo. Někteří vám jen lezou do snů. S tím pomůže jen něčí přítomnost. Přítomnost někoho s kým se cítíte bezpečně. A to on nebyl. A když už je člověku konečně líp a připadá si docela uzdraveně, měl by přijít ten samý člověk a sdílet s ním jeho radost. On jí naopak tahal dolů.
Vzpomínala na jejich stanování. Nikdy stany neměla ráda. Měla starý spacák, ve kterém byla zima. A pak ještě jeho žadonění. Ani ve stanu, ve kterém nechtěla být, jí nedal pokoj. Ani na veřejnosti si nedal pokoj. Nikde neměla klid. Nikde se nemohla schovat. Psal jí, chodil za ní domů, chodil pro ni před školu. Nikde.
Jednou ho už měla dost a on nejspíš taky. Řekl jí, že to tak dál nepůjde a že by se měli rozejít. Byla strašně ráda. Cítila se lehce. Spadlo z ní břemeno. Všechno bylo najednou příjemné. Klidné.
Ale pak se znovu objevil před školou. Prosil jí. Dolézal, že už bude všechno hezké a jiné. Uvěřila mu. Dala mu druhou šanci. Nic se ale nezměnilo, všechno bylo stále příšerné. A jí zase začalo být na nic. Těch pár dní bez něj bylo naprosto báječných a přemítala, proč je tak hloupá a uvěřila mu. Veškerá chuť do života pomalu mizela.
Jaro se začalo plížit. Došlo, že to bude docela brzo rok. A to byl docela zásadní milník určený někomu výjimečnému. Ne jemu. Měla motivaci. S ním to prostě nebude. Ne. Ukončí to dřív, než bude moc pozdě. I když pozdě už dávno bylo. Vydržela to měsíc. Vylákala ho do parku na lavičku.
Seděli na opěradle, ne na sedátku. Nejsou přece dospělý. Byl to jeden z těch dnů, kdy už svítí jarní sluníčko, a i když venku mrzne, není vám zima. Chvíli posedávali a on už asi věděl, že se něco chystá. Nadechla se a řekla mu, že už dál nemůžou být spolu.
Nejprve to nechtěl pochopit, dyť všechno bylo fajn a vůbec. Ne, nebylo. To si myslel jenom on. A ona mu to musela vysvětlit. Že ve vztahu jsou dva lidi, a když není fajn i jen jednomu, prostě to nefunguje. Naštval se a odjel domů. Byla ráda.
Každý vždycky říká, že zůstanou přátelé. Někteří to myslí vážně, někteří ne. On to vážně nemyslel. Nejprve jí to trochu štvalo, ale pak byla neskutečně ráda. Nechtěla s ním mluvit, ani ho potkávat. Vyšla z toho sice roztříštěná a s jizvami, ale s energií jít dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama