"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

A více nic.

31. srpna 2016 v 19:38 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Byla to náhoda, které nechtěla věřit. Neustále nad tím přemýšlela, ale nechtěla se nechat.
A pak šli ven a bylo to v tahu. Byli si až moc podobní.
On žil ve světě, který chtěla znát. A ona mu chtěla ukazovat kouzla.
Chtěli navštívit stejná místa.


Víte, jak si i třeba nechtěně vysníte osobu, ale nikdy jí nepotkáte?? A ono to nevadí, ale ona jí potkala.
Všechno se dělo tak plíživě a ona si najednou uvědomila, že jí je tak fajn, jako ještě nikdy. Tak skutečně dobře. Jakoby ty dribné problémy, které jí vždy ničily konečně viděla jako drobnosti. Říkala mu o věcech, kterých se bála, zcela beze strachu. Plnili se jí ty nejobyčejnější sny, které měla.. Ty, které jsou tak obyčejné, až jsou skoro nemožné. Věřila tomu, že je tam, kde má být. (Protože čast osi člověk říká, jestli neni někde špatně.)

Chodili do noci povenku. A ona se zamilovala do nočního vzduchu a jeho blízkosti. Do pocitů, kterých se dřív tak bála. Získala zpět svojí odvadu. Věřila, že dokáže vše. Že jí nic nezastaví. A že bude mít svého komplice napořád u sebe. Aby ho mohla obejmout, když to bude potřebovat.

Chtěla ho vzít na místa, která jí utvořila. Chtěla sedět na balkoně a foukat vodnicový kouř do bublinek. Chtěla ležet u ohniště a pozorovat hvězdy, někde na mýtince. Jenže některé věci se dělají těžko v zimě a tak čekala na léto. Na leto, kterého se nikdy nedočkala.

Cítila, že ztrácí svou osobnost. Řekla to nahlas, ale jakoby slova nic neznamenala. Jako by je nemyslela vážně. Nevěřila sama sobě. A pak to zaskřípalo. Občas se jí chtělo se jen tak rozbrečet.
Ten pocit už dlouho nezažila.
Měla mluvit, ale nemluvila.
Chtěla vědět, co se děje.
A pak se to dozvěděla.
A více nic.
Ač havrana viděli, více spolu nebyli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anita Anita | E-mail | Web | 31. srpna 2016 v 20:27 | Reagovat

Překrásné :)

2 Olivka Olivka | Web | 31. srpna 2016 v 21:14 | Reagovat

jako kdybych četla o sobě...

3 sarushef sarushef | Web | 31. srpna 2016 v 21:44 | Reagovat

Trochu se v tom ztrácím, ale je to skvělý.

4 Foxie Foxie | 2. září 2016 v 10:30 | Reagovat

Krásně napsaný... Možná je hezké poznat svého vysněného... aspoň ho poznat, většině lidí se nepovede nikdy potkat takovou bytost.

5 shira-elizabeth shira-elizabeth | E-mail | Web | 4. září 2016 v 21:50 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

[2]: Třeba máme podobné osudy :)

[3]: Člověk se občas musí ztratit, děkuji :)

[4]: Děkuji moc :) Hezké to je, dá se pak věřit i zázrakům.. Jen to trochu víc bolí..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama