"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Březen 2016

O vysokoškolských lidech.

31. března 2016 v 19:02 | Shira Elizabeth |  Slova o něčem - témata
Tedy hlavně o jedné speciální skupině - těch lidech, co nedělají úkoly.
Vysoká škola je dobrovolná věc. Není povinná. Jenže u nás jez vykem, že titul má každej a tak tam taky každej chodí.
Někoho třeba nutí rodiče. A někdo chce doopravdy něco umět.
Jenže, hodně lidí je na škole sice dobrovolně, ale strašně na ní kašle.

Pár nedělních písmenek.

27. března 2016 v 19:44 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Byla jsem se projít. A venku už je jaro.
Ne, že bych se na léto těšila kvůli počasí, ale těším se, až nebudu muset nosit kabát.
A jaro je na tohle super. Snad to tak vydrží.
V tuhle chvíli vidím, co všechno budu muset ještě udělat, než budu mít chvíli klidu. Takovou tu chvíli, která skončí, až když si člověk řekne. Ne takovou tu, která skončí v noci, protože ráno se musí vstávat.
*Načasování - zrovna si zívla.*

La Luz

24. března 2016 v 20:01 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Příběh inspirovaný obrázkem od jednoho milého člověka.
Má své mouchy, ale než je donekonečna upravovat a skončit s něčím naprosto jiným, radši budu mít mouchy.


Zablikala zářivka. Přišel nový den. Další povinnosti. Za oknem bylo černo, jako každý den. Stejná tma, stejný ušmudlaně sterilní byt, stejné povinnosti. Každý den. Nepamatovala si, co bylo předtím.
Vstala. Jako pokaždé se ustrojila. Jako pokaždé připravila jídlo. Jako pokaždé uklidila. Jako pokaždé se starala o domácnost. Než přišel.
Nikdy nebyl zlý. Dokonce by řekla, že byl hodný. Ale nechápala, proč jí nedovoluje vyjít ven. Vždy měnil téma rozhovoru, jakmile se zmínila. Tvrdil jí, že je tam nebezpečno. Že se tam schovává jen nekonečná tma. A ve tmě se brouzdají příšery a naše obavy.
Nevěděla, co je na tom pravdy. Nevěděla, jak dlouho už tu je. Nevěděla, kým je. Připadala si vygumovaně. Prázdně. Něco jí chybělo. Ale neměla tušení, co to může být. Tušila jen, že to najde venku. Někde tam, ve tmě.
Každým dnem jí pomalu ubývala energie. Velmi pomalu, ale v jednom bodě si toho každý všimne. Někdy včas, někdy pozdě. Ještě nebylo pozdě.
Nevěděla, co znamená být šťastná. Ani smutná. Nic z toho už neznala. A jestli někdy vůbec.
Vždy v noci tvrdě spala. Jen jednou nedokázala zavřít oči. Vždy se po chvíli zamyšlení našla s očima do kořán. Měnila polohu. Otáčela polštář, otáčela peřinu. Počítala ovečky. A nejen ty. Její hlava pálila. Zevnitř. Jako pálí plamen.
Vběhla pod proud vody. Nepomohlo to. Cítila oheň. Horko. Nemohla dýchat. Dusila se kouřem, který nikdy neexistoval. Svět se začal naklánět.
Probudila se na studené podlaze. S horečkou tak vysokou, že praskaly dlaždice a voda se měnila v páru. Všechno bylo mázlé. Nemotorně se zvedla. Rozrazila okno a vpadla do tmy.
Cítila chlad. Zvenku. Uvnitř stále žár. Všude byla tma. Absolutní. Viděla jen sebe. Její kůže zářila. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Cítila tavící se sklo téměř po celém těle.
Rozhodla se jít dál. Prozkoumávat. Každý krok studil stále míň. Nepatrně, ale postupně začínala země spíš hřát. Každý krok rozsvěcel svět o něco víc. Přece ta tma nebyla skutečná. Snažil se jí obelstít. Ale proč?
Proč by jí zavíral, proč by nechtěl, aby viděla světlo, proč. Studený vzduch jí praštil do nosu a náhle jí to došlo. Ona byla světlo. Jedno z nich. Jedno z té spousty světel, které na světě jsou.
Podívala se na ruce, ze kterých ještě před chvílí trčely kusy skla. Byly roztavené, ale i tak bylo poznat, že původně byly zcela černé. Černé sklo. Venku ve skutečnosti nikdy nebyla absolutní tma. Jenom jí lhal.
Začínala zuřit. Cítila, jak se oheň rozpíná, až jí nakonec srazil k zemi. Padla na kolena a nemohla jít dál. Chtěla pokračovat, chtěla od něj pryč. Kdyby celá nehořela, bořila by se do hlubokého sněhu. Uvědomovala si, že jí najde. A sakra lehce. Vlastně se trochu divila, že ho ještě nevidí. Když prolítla oknem, muselo to někoho vzbudit. Že by lidé byli až tak lhostejní?
Konečně uviděla v dálce postavu. Blížila se k ní. Ani ne rychle, ani pomalu. Tak nějak všelijak. Nevěděl, co čekat. Utekla mu. Věděl, jakou má moc, ale tak trochu spoléhal na stockholmský syndrom a její dobrou podstatu. Bohužel se pěkně seknul. Bohužel pro něj.
Zuřila tak, že i zmrzlá tráva začínala pomalu doutnat. V tu chvíli už si pamatovala vše. Skoro nevěřila, že veškeré sny, co se jí zdály, byly ve skutečnosti její vzpomínky.
Byl téměř u ní, ale neodvážil se vstoupit do kruhu, kde všechen sníh roztál.
"Obelstil si mě. Úplně normálně si mě podved. Já ti věřila a tys mě zradil a zavřel v tom hnusnym bytě bez světla."
Chtěl vysvětlovat, ale bylo pozdě. Když naštvete kus vesmíru, tak vám to vrátí. A vysvětlovat můžete, jak chcete.
Ani nevěděl jak, ale najednou byla u něj. Chytla ho za ruku a postupně mu jí spalovala. Držela ho pevně, nedokázal se jí vytrhnout. Její dotek pálil okamžitě, ale její přítomnost žhnula jako pec. Zbyla z něho jen hromádka popela.
Oprášila si ruce a vydala se směrem k jezeru. Sníh pod jejíma nohama přestával tát, ale země jí stále nestudila. Možná se jí ani nedotýkala.
Před jezerem se zastavila. Stále v ní sídlilo přebytečné horko, ale už byla klidná. Rozhlédla se po okolí. "Jsem doma."
Přešla jezero a zamířila do hor. Do lesů. Byla zpátky doma.

Malovaný Brhlík

20. března 2016 v 19:49 | Shira Elizabeth |  Obrázkuji
Při zkoumání bytu jsem objevila hřebíček. Hřebíček na kterém jednou asi visel obrázek.
Ale teď byl smutný. A tak jsem na něj pověsila malé prázdné plátýnko. Takové to nejmenší, co jsem kdy měla.
A dlouho přemýšlela, čím ho odprázdním.
A nakonec vyhrál brhlík. Je tak malé, že ani není v životní velikosti.
Mám ráda tyhle malé poletuchy. Sýkorky. A tak. A pak ty veliké černé.
Ale sýkorka už visí mámě v ložnici. Vedle bagru.
A brhlící jsou tak hezky speciální, protože chodí vzhůru nohama. A jsou cute.

A vypadá trochu jako bandita.

Bublinky

11. března 2016 v 23:30 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Každý den se snažím udělat aspoň kousek toho, co mě baví. Někdy je to jen jedna upletená řádka, či přečtená stránka. Jindy se mi podaří něco namalovat (již brzy, jen, co to uschne, muhehe) nebo vyfotit.

Posledních pár zážitků

9. března 2016 v 20:26 | Shira Elizabeth |  žiju!!
Tenhle semestr se rozhodli, že nás nechají sežrat úkoly. Průměrně 8 úkolů na předmět a 2 výkresy. To neni málo.
ALE
I tak jsem se zůčastnila pár akcí v posledních dvou týdnech.
Byla jsem na plese mé milé Kameko (kdo nezná, určitě koukněte na její stránky), pak se socializovala s lidmi a kočkami, tenhle víkend jsem navštívila Metroplex (díky kterému se dostanu na Junktown, kde budu moct okukovat zvláštní lidi a vůbec) a pak jsem se také díky jednomu kamarádovi, vcelku náhodou, ocitla na food festivale.

Zkrášlování pokojíčku 1. část (nástěnka a lustr)

3. března 2016 v 22:45 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Že jsem přesunula svůj studentský život do vlastního už jsem se zmínila. A že rekonstruujeme bylo docela zřejmé na mé rozestavěné zdi.
Jenže zkrášlování pokoje se netýká jen nové zdi (zeď je super, ale samotná... Nic moc), tak chci předvést pár detailů, které doplňují můj ikea pokojík.
Nechci to přidávat jen po jednom, protože to by toho bylo moc.
Proto v první části chci zmínit svojí nástěnku, s ní spojenou poličku, obrázek a nakonec lustr.
A proč nezačít od konce.