"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Pipulka s páskou přes oko

26. prosince 2014 v 21:48 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Nad ránem měl před očima vždy jemnou mlhu. Krátil si cestu přes zbortělé dětské hriště. Pod nohy mu skočila zrezlá tyč. Upadl do bláta. Když zvedl pohled, uviděl jí. Dívku ze staré zažloutlé fotografie. Mírně se pohupovala na rozpadající se houpačce. Měla otevřená ústa a v oku se jí mísil údiv se strachem. Uvědomila si, že jí vidí a zdrhla.
Chvíli zůstal ležet a přemýšlel, jestli byla skutečná. Težkopádně se zvedl a dobelhal se domů. Celý zablácený se vrhl do postele. A spal. A spal. Dokud ho paprsky léta neprobraly. Jako by mu někdo vytahal mozek ušima.
Celý den si mlahvě vzpomínal na dívku. Jemné svítání ji halilo do ještě větší záhady. Možná byla jen výplodem jeho omámené mysli. Nebo taky ne. Nemohl jí dostat pryč, a stejně nemožnè se jevilo, ji najít. Jak najít někoho, kdo možná ani neexistuje? Jak najít někoho, kdo je možná jen vzpomínka?
Hledal odpovědi v hladině pítka. A nenašel. Možná pítka neschraňují všechno moudro světa. Ale třeba se skrývá ve zrezavělém kolotoči. I když už se netočí. A tam třeba taky ne.
Snažil se jí vypustit z hlavy. A co je lepší na vypouštění, než rozředit své myšlenky trochou ethanolu. Po pár hodinách už nebylo co vypouštět. Jen klidně ležel v trávě. Nepřemýšlel. Jen koukal na hvězdy. Cítil lehký vánek. Příjemně chladil. Zavřel oči a užíval si jeho jemné pohlazení.
Když otevřel oči, uviděl, jak se nad ním sklání. Její temné oko propichovalo to jeho. Byl v něm vidět strach, ale taky odhodlání. Pomalu se odtáhla a postavila se opodál. On si sedl. Nezdá se mu to? Přemýšlel, jestli čirou náhodou neusnul v trávě. Pak promluvila.
"Tys mě viděl" řekla. Znělo to skoro výhrůžně. A to i přesto, jak jemný měla hlásek. Vyjeveně na ní pohlédl. Jako kdyby jen to, že jí viděl, byl největší hřích.
Trochu motavě si srovnal slova v hlavě. "Viděl jsem tě.. To je špatně? Moc to nechápu."
"Svým způsobem" odvětila. Sedla si do trávy a tvářila se trochu zle. Nechtěl z ní nic tahat, na to se mu až moc motala hlava. Plácl sebou zpět na zem a sledoval mihotající se hvězdy. Vždyť je to jen nějaká holka. Sice má zajímavý šaty, ale je to jen holka. Možná má pásku přes oko, ale je to jen holka.
"Věříš v kouzla?" zašeptala zasněně spíš do větru než k němu. Neodpovídal. Vyčkával. "Je to už nějakou dobu. Možná pár stovek let, nepamatuji se přesně. Rodiče mi našli manžela. Byl to velmi starý a nepříjemný pán, který byl ale hodně bohatý. Moji rodiče mysleli jen na peníze a na nic jiného. Já chtěla raději zůstat nadosmrti sama, než zůstat s ním. Jenže pak oba rodiče zemřeli a já už byla jen jeho. Už mě nemohli zachránit. Chtěla jsem utéct. Nepovedlo se mi to. Tak mě zavřel. Do klece. Do obrovské ptačí klece. Jak jsem v ní trávila veškeré dny a noci, pomalu jsem se proměnila v malého ptáčka. Pak jsem jen počkala, až bude otevřené okno. Frnkla jsem. Jenže starý pán na mě poslal svého kocoura a ten mi pocuchal oko. Tak jako tak jsem nakonec vyhrála. Byla jsem volná. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak mě proklel. Šíleně nadával. A pak mi řekl, že od té doby budu ve dne ptáčkem, ale v noci vždy získám svou normální podobu zpět. Tedy byl pro mě nemožný jak život mezi lidmi, tak někde ve větvích. Začala jsem se schovávat.
Zrovna včera jsem přemýšlela, zda bych chtěla, aby mě někdo objevil. Přemýšlela jsem tak moc, až jsem zapomněla poslouchat a nestihla utéct. Nemám přátele, nemám rodinu. Jsem na světě sama a nikdo mi nevěří, když mu tohle vyprávím." sklopila zrak. Pak vzhlédla ke hvězdám. Vzdala se, bylo jí vše jedno.
"Co by musel člověk udělat, aby to přestalo?" zeptal se po dlouhém zamyšlení.
"Nemám tušení… Starý pán je už dávno mrtvý a já jsem dle všeho nesmrtelná. Ale nějaké drobky na parapetu navíc by neublížili," řekla. Slunce už pomalu začalo vycházet. Chtěl ještě něco říct, ale po chvíli mu došlo, že už b mu nikdo neodpověděl. Odletěla.

Od té doby potkával, během dnů v zahradě, černožlutého ptáčka, který neviděl na jedno očko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Créatio Créatio | Web | 26. prosince 2014 v 22:58 | Reagovat

Achjaj, pekné to je. A smutné, človek chce pomôcť až nemá takmer ako.

Jedine, možno dva-trikrát sa ti opakujú slová za sebou alebo sú príliš podobné (kolotoč, točí). Veľa vecí nevysvetľuješ, ale v podstate ani ich netreba vedieť.

Je to veľmi pekné! :)

2 shira-elizabeth shira-elizabeth | Web | 30. prosince 2014 v 14:45 | Reagovat

[1]: Děkuji :) Opakování slov je někdy schválně, ale zaměřím se na to, aby to moc nerušilo.. Že věci nevysvětluji, to je schválně - lidé by si je měli domyslet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama