"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Prosinec 2014

Poslední žblept roku 2014

31. prosince 2014 v 16:21 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Neustále přemítám nad tím, jestli to zvládnu. A pak si řeknu, že přece musím. Jinak to nepůjde.
Pořídila jsem si minikérku. Teprve se uvidí, jestli mi cela nezmizne. A až ne, tak s ní seznámím internetový svět.

Pipulka s páskou přes oko

26. prosince 2014 v 21:48 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Nad ránem měl před očima vždy jemnou mlhu. Krátil si cestu přes zbortělé dětské hriště. Pod nohy mu skočila zrezlá tyč. Upadl do bláta. Když zvedl pohled, uviděl jí. Dívku ze staré zažloutlé fotografie. Mírně se pohupovala na rozpadající se houpačce. Měla otevřená ústa a v oku se jí mísil údiv se strachem. Uvědomila si, že jí vidí a zdrhla.
Chvíli zůstal ležet a přemýšlel, jestli byla skutečná. Težkopádně se zvedl a dobelhal se domů. Celý zablácený se vrhl do postele. A spal. A spal. Dokud ho paprsky léta neprobraly. Jako by mu někdo vytahal mozek ušima.
Celý den si mlahvě vzpomínal na dívku. Jemné svítání ji halilo do ještě větší záhady. Možná byla jen výplodem jeho omámené mysli. Nebo taky ne. Nemohl jí dostat pryč, a stejně nemožnè se jevilo, ji najít. Jak najít někoho, kdo možná ani neexistuje? Jak najít někoho, kdo je možná jen vzpomínka?
Hledal odpovědi v hladině pítka. A nenašel. Možná pítka neschraňují všechno moudro světa. Ale třeba se skrývá ve zrezavělém kolotoči. I když už se netočí. A tam třeba taky ne.
Snažil se jí vypustit z hlavy. A co je lepší na vypouštění, než rozředit své myšlenky trochou ethanolu. Po pár hodinách už nebylo co vypouštět. Jen klidně ležel v trávě. Nepřemýšlel. Jen koukal na hvězdy. Cítil lehký vánek. Příjemně chladil. Zavřel oči a užíval si jeho jemné pohlazení.
Když otevřel oči, uviděl, jak se nad ním sklání. Její temné oko propichovalo to jeho. Byl v něm vidět strach, ale taky odhodlání. Pomalu se odtáhla a postavila se opodál. On si sedl. Nezdá se mu to? Přemýšlel, jestli čirou náhodou neusnul v trávě. Pak promluvila.
"Tys mě viděl" řekla. Znělo to skoro výhrůžně. A to i přesto, jak jemný měla hlásek. Vyjeveně na ní pohlédl. Jako kdyby jen to, že jí viděl, byl největší hřích.
Trochu motavě si srovnal slova v hlavě. "Viděl jsem tě.. To je špatně? Moc to nechápu."
"Svým způsobem" odvětila. Sedla si do trávy a tvářila se trochu zle. Nechtěl z ní nic tahat, na to se mu až moc motala hlava. Plácl sebou zpět na zem a sledoval mihotající se hvězdy. Vždyť je to jen nějaká holka. Sice má zajímavý šaty, ale je to jen holka. Možná má pásku přes oko, ale je to jen holka.
"Věříš v kouzla?" zašeptala zasněně spíš do větru než k němu. Neodpovídal. Vyčkával. "Je to už nějakou dobu. Možná pár stovek let, nepamatuji se přesně. Rodiče mi našli manžela. Byl to velmi starý a nepříjemný pán, který byl ale hodně bohatý. Moji rodiče mysleli jen na peníze a na nic jiného. Já chtěla raději zůstat nadosmrti sama, než zůstat s ním. Jenže pak oba rodiče zemřeli a já už byla jen jeho. Už mě nemohli zachránit. Chtěla jsem utéct. Nepovedlo se mi to. Tak mě zavřel. Do klece. Do obrovské ptačí klece. Jak jsem v ní trávila veškeré dny a noci, pomalu jsem se proměnila v malého ptáčka. Pak jsem jen počkala, až bude otevřené okno. Frnkla jsem. Jenže starý pán na mě poslal svého kocoura a ten mi pocuchal oko. Tak jako tak jsem nakonec vyhrála. Byla jsem volná. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak mě proklel. Šíleně nadával. A pak mi řekl, že od té doby budu ve dne ptáčkem, ale v noci vždy získám svou normální podobu zpět. Tedy byl pro mě nemožný jak život mezi lidmi, tak někde ve větvích. Začala jsem se schovávat.
Zrovna včera jsem přemýšlela, zda bych chtěla, aby mě někdo objevil. Přemýšlela jsem tak moc, až jsem zapomněla poslouchat a nestihla utéct. Nemám přátele, nemám rodinu. Jsem na světě sama a nikdo mi nevěří, když mu tohle vyprávím." sklopila zrak. Pak vzhlédla ke hvězdám. Vzdala se, bylo jí vše jedno.
"Co by musel člověk udělat, aby to přestalo?" zeptal se po dlouhém zamyšlení.
"Nemám tušení… Starý pán je už dávno mrtvý a já jsem dle všeho nesmrtelná. Ale nějaké drobky na parapetu navíc by neublížili," řekla. Slunce už pomalu začalo vycházet. Chtěl ještě něco říct, ale po chvíli mu došlo, že už b mu nikdo neodpověděl. Odletěla.

Od té doby potkával, během dnů v zahradě, černožlutého ptáčka, který neviděl na jedno očko.

Něco jako tradice

24. prosince 2014 v 10:29 | Shira Elizabeth |  Slova o něčem - témata
Každý rok je to stejné a proto bych se to odvážila nazvat tradicí.
Ještě někdy před štědrým dnem se můj otec pokusí pustit koledy a celá rodina ho pak nenávidí, protože je nechce vypnout. Peče se cukroví. A tak podobně. Takové to klasické, co má doma asi každý. Jenže mojí autistickou část daleko víc uspokojuje to, jak pěkně funguje náš štědrý den.


Černé jezero

23. prosince 2014 v 21:00 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Vysoko v horách klidně leží. Zahalené mlhou. Černé jako jeho jméno. Pod netečnou hladinou skrývá tajemství.
Širokodaleko nikde nic není - jen kamení. Širokodaleko i vzduch se pohnout bojí.
Kdo jezero najde, už se nevrátí. K břehu vás něco pošoupne. A pak do vody shodí. Pak z vás nic nezbyde - ani kostí.
Tisíce malých tvorečků u dna se rojí. A čekají. Jen tiše čekají, až přijde další odvážné jídlo.


Oslava Cetin

23. prosince 2014 v 13:46 | Shira Elizabeth |  žiju!!
Na začátku prosince máme spolu s mojí ženou narozeniny. Máme je jen 3 dny od sebe a tak už poněkolikáté slavíme společně. Letos jsme to nějak nezvládly dřív a tak jsme naší každoroční žranici uspořádali až na začátku prázdnin.
Jelikož je venku ještě dost teplo, rozhodly jsme, že se bude grilovat. A ani sme nezmrzli.
G s pomocí mého potravinářského barviva udělala červený dort s blátivou polevou. Protože když smícháte kakao a černý barvivo, tak to neni černý, ale blátivý. Tak jako tak to bylo dobrý a skoro jsme přemejšleli, že si usteleme u ní na zahradě a neodejdeme domů.
Taky jsme dělali želé-vodkový-jahodový shoty a svařák. Bylo to omnomnom.
*červený - vodkový shot, oranžový - poměrančový džus, zelený - zelená*

La Femme a tak

22. prosince 2014 v 15:24 | Shira Elizabeth |  žiju!!
Třinátého (což bohužel nebyl pátek, ale sobota) jsme se s mým oblíbeným člověkem a jedním jeho kamarádem vypravili do klubu Progress, kde se konala La Femme párty. Tedy párty pořádaná projektem La Femme, což je projekt, který vyzdvihuje ženskou krásu.


Hobit hobit hobit

21. prosince 2014 v 18:05 | Shira Elizabeth |  filmy
*Třeba budu trochu spoilovat, tak se kdyžtak připravte*
Ze všech stran slyším, jak je to příšerný film. Jak se vůbec nepoved. Jak je úplně špatně.
A docela mě to mrzí, protože mně se líbil.

Kolem Vánoc

21. prosince 2014 v 12:37 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Včera jsem dopletla a zabalila poslední dárek. Rozhodla jsem se mámě uplíst červenou čepici. Asi jsem si mohla vybrat i něco jednoduššího, ale kupodivu i vypadá docela dobře.
Všimla jsem si, že hodněmoc lidí nemá rádo Vánoce. Já je teda ráda mám, ale letos mi přijde jako by nějak nebyli. Máme světýlka a všechno, ale nějak mě nechytá ta správná atmosféra. Divné. Tak ještě má trochu čas.

Co bych řekla, ale neměla bych.

13. prosince 2014 v 18:43 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Asi není nic, co by člověk nemohl říct. Problém je až v tom, že by nerad nesl následky. Obzvláště pokud by byly nepěkné. Jakože asi jo, protože kdyby byly pěkné, tak to klidně řekne.

Tak nějak:
- ráda bych řekla jedné slečně, ať se začne pořádně učit, protože její věcné dotazy mě štvou i když se neptá mě
- ráda bych řekla další slečně, že je kráva a měla by si to uvědomit
- ráda bych řekla ještě jiné slečně, že vypadá jak jeden můj bývají spolužák a měla by se s nim seznámit a odjet společně do země uzenin
- ráda bych řekla jednomu pánovi, že se někdy fakt chová jak krypl (i když on to asi ví)
- ráda bych řekla jinému pánovi, že mě docela dost štve a ubližuje mi, takže je fakt asi lepší, když mlčí
- ráda bych řekla jedomu člověku, že přílišné zveřejňování některých informací tak trochu poukazuje, že se snaží něco zachránit, ne, že je všechno v pohodičce...
- ráda bych vyjádřila obdiv jednomu mému blízkému člověku (a to taky jednou udělám až najdu pěkná vhodná slova)
- ráda bych poděkovala panu Nesmyslovi, protože to 5ti minutové setkání bylo příjemné..
- ráda bych poděkovala některým lidem, že mě nenechali si pálit ruce o svičky a podobné hovadiny..

No a nikomu to neřeknu do očí, protože to buď nedokážu a nebo mi ty následky za to nestojej. Podivné atmosféry mám okolo dost. A to, že mi někdo z ročníku řekl "dobrý den", když jsem vyšla z kabinetu, kde sem si byla pro zápočet, to je součást té atmosféry...


Maličké.

6. prosince 2014 v 21:43 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
*Měla bych se učit chemii, ale to chviličku počká.*

Jednou jsem jela domů. Venku bylo pošmourno a já byla ráda, že už sedím v trolejbuse, kam aspoň neprší. Koukala jsem z okna jako obvykle. Pak jsem si ale všimla, že na tom rantlu, co je pod oknem je malá lodička.
Někdo složil malou lodičku z lístku a položil jí na okno.
Zajímalo by mě, kolik lidí si jí všimlo.

To jsem zase na někoho narazila.

5. prosince 2014 v 18:30 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Potkala jsem pána z paralelního vesmíru. Je tak trochu vše.
Teď už zbývá jen otázka.
Jestli tohle už bude ten můj vesmír a nebo ne.
A jak se tak znám tak nebude.
Ale kdo ví, třeba se proletím.

Že prej už dvacet

3. prosince 2014 v 10:00 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Ode dneška jsem zase o něco starší. Prej. Oficiálně. Ale jinak bych tak řekla, že to tak moc neni.