"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Září 2014

Žití.

24. září 2014 v 21:16 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
*Mé nedávné úvahy se kupodivu docela hodí k tématu týdne.*
Přemýšlela jsem, jak já to tak mám ve zvyku.
Když jsem byla malá (tedy menší, než jsem momentálně), docela často jsem byla smutná. Což se mě drží až do teď. Jenže tenkrát mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že tu nemám, co dělat. Za to teď jo. Jenže pak jsem trochu vyrostla. A přestože jsem byla stále často smutná, přemýšlela jsem o nesmrtelnosti. No a pak jsem dospěla do předteď, kdy jsem si byla jistá, že to tu nemá cenu a jen z lenosti a pohodlnosti zůstala na světě.
A teď je teď. A já občas tak trochu pobýhám mezi dvěma světy.
Najednu stranu bych chtěla žít věčně. Představte si to množství knih, znalostí, filmů a seriálů, co je na světě. Na to je prostě potřeba věčnost. Moje idea takového toho starého upíra (protože ti věčně žijí, přeci... A nebo alespoň pár set let.. Taky času dost), který večer vysedává u krbu ve svém obrovském sídle. Protože za ten život se toho hodně naučil a tak si i docela dost vidělal. A tak. Má nepřeberné znalosti knih, příběhů a ví kde co o jakém vědním oboru. Třeba má i svou laboratoř. A taky vycpaná zvířata, která civí na hosty. Prostě takový cool věčně žijící chlápek (ano, chlápek. Kupodivu v mých představách je to vždy chlap a žena mi tam prostě nesedí. I když by možná měla, protože jsem si vcelku jistá, že chlap nejsem, ale co už.)
A na tu druhou mě to tu prostě občas nebaví. Jelikož jsem přesvědčená o smrtelnosti (i když jsem ještě nikoho umřít neviděla, což by mě ale stejně jen utvrdilo), tak prostě vím, že všechno stejně nejspíš nestihnu. Můžu se snažit, mít skvělý život, ale nikdy nestihnu naprosto všechno. A k čemu mi pak takový život je, když teď musím studovat, abych pak měla penízky na výlety. Kdybych měla věčnost, nevadilo by mi to, ale já jí nemám a proto mě to štve a připadá zbytečné.
Jenže, co mám dělat. Vědci zjistili, že kdyby člověk žil víc, jak 200 let (možná jinak, ale prostě trochu dýl, než žijeme), tak se cvokne. Což není moc pěkná vyhlídka. Ozvláště, když vezmeme v potaz možnost cvoknutí, která tu je tak jako tak. No krom toho, když je člověk nesmrtelný, tak ještě není nezabitelný, takže by se klidněm ohlo stát, že se tu budete snažit a zajede vás auto. Což se teda může stát v každém případě.
Co mi zbývá. Musím se nějak naučit žít s tím, že všechno nezvládnu. A vybrat si prostě jen něco tak, abych nelitovala. A to je sakra těžký.

Mrazivé Ticho (Wulf Dorn)

22. září 2014 v 22:26 | Shira Elizabeth |  Knížky
Před pár dny jsem dočetla a hned se musím o svůj zážitek podělit.

Nalákala mě obálka. Vím, že knihy se nemají soudit podle obalu, ale mě vždycky opal upoutá a pak se podívám, zda kniha alespoň podle popisu stojí za to.
Příběh pojednává o psychiatrovi, kterého už od dětství pronásledují nešťastné náhody. Příběh vás vtáhne a vy se dál a dál dozvíte víc a víc o příbehu Jana Forstnera, který je sám o sobě zajímavý. S jeho návratem na 'místo činu' (tedy do jeho rodného městečka), se také objevují nové zkušenosti. Stále se snaží zjistit, co se stalo s jeho bratrem a minulost ho stále sleduje.
Postupně se nabalují příbehy dalších vedlejších postav, které se v určitém okamžiku přidávají k příběhu hlavnímu a na konci se vše spojí dohromady v jeden velký příběh.
Není to detektivka jako taková, přestože se snažíme odhalit pachatele, hlavní postavou není detektiv, ale doktor. To mi přišlo už od samého začátku zajímavé.
Obecně se mi kniha, moc líbila. Vzhledem k prostředí psychiatrické kliniky, je možné také objevit nějaký ten zajímavý názor, či nějakou dobrou myšlenku.
Jelikož nejsem zrovna recenzoidní typ ZDE je odkaz na recenzi z jiného blogu, která je naprosto všeshnující.

V pryč.

18. září 2014 v 23:06 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Mám barvu na keramiku. Čtu super knížku. Ve škole zatim všechno chápu.
Vlastně si teď nemám na co stěžovat. Až na to, na co si stěžuju obvykle.
Asi si pořídím nové vlasy. Jen tak naobčas.
Zítra vyrabuju co zbyde v sekáči. A dojdu si pro svůj nový korzet. (Protože, když už mám tu 'super postavu', tak ať to je občas i vidět.)

Gravitace.

17. září 2014 v 13:34 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Vůbec to není tím, že si tu připadám trochu divně a přemýšlím nad ještě většíma hovadinama, než obvykle.
Asi jsem svým způsobem věřící. Ne v bohy. Ti mě nějak neberou. Ale spíš v osud. Nebo tomu prostě chci věřit, protože pak mám šanci, že to dopadne dobře. Ono totiž, když si řeknete, že osud to nějak zařídí, tak je vám líp a on to ten osud vážně nějak zařídí a všechno bude ok.

Retikulum.

16. září 2014 v 17:45 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Repetiorium. Nebo tak něco.
Velkoměsto, které nemá až tak moc světel. Ale má hodně aut.
Mám výhled na Víta. A super světýlka.

Drak jménem Finn

15. září 2014 v 20:30 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Jmenoval se Finn. Celé tělo měl pokryté tyrkysovými šupinami, silnými jako pancíře. Celý působil tak nějak kovově včetně ostnů na jeho zádech a dlouhém ocase. Oči měl žlutooranžové jako oheň, který mu šlehal z tlamy. Ale nebyl zlý. Ani žádný jeho příbuzný, který se proháněl královstvím Elendöru nebyl. Draci si hleděli svého a stejně tak lidé. Draci žili v jeskyních vysokých hor, které byli rozlehlé jako samotné království, a lidé žili v údolích.
Finn byl ale zvědavý a tak se k lidem přibližoval stále víc a víc. Netušil, co ho táhne k hradu královské rodiny, ale každým dnem létal níž a níž nad zahrady. Uslyšel zpěv. Jako když se víly scházejí v noci a zpívají. Tak moc okouzlující to bylo. Magické, nadpozemské. Skoro jako kdyby ten, co zpívá ani nebyl člověk.
Snesl se na zem do zahrady a uviděl jí. Stála tam dívka s údivem ve tváři. Její lesklé vlasy na sluníčku celé kvetly. Šaty měla zmáčené rybníčkem. Nevypadala vystrašeně. Nebála se ho. Ani trochu. Spíš jí zaujal.
Vykročila k němu. Naprosto fascinovaně mu zírala do tváře. Sklonil se k ní. Podívala se mu do očí. Začala ho obcházet. Naprosto nevěřícné zkoumala jeho šupiny, jeho ostny na ocase, jeho dlouhé drápy. Až došla zpátky tam, kde začala. K jeho očím a ostrým zubům. Dlouho se dívali jeden na druhého. Pak se otočila. Utrhla kytičku a podala mu jí. Sklonil hlavu, aby mu jí mohla dát mezi šupiny. Na oplátku si vytrhnul jednu šupinu a mezi zuby jí ji podal. Vzala si jí a stále mu hleděla do očí.
Vznesl se do vzduchu a odlétl. Stále se za ní ohlížel. Viděl, jak tam stojí a kouká jeho směrem. Stála tam ještě dlouho potom, co už byl v nedohlednu. Byl v horách mezi svými.
Občas se znovu objevil. Kupodivu nepozorován. Lehával v zahradách a princezna, připomínající spíše lesní vílu, mu zpívala písně svého lidu. Občas jí přinesl nějaké horské kvítí. A trávili takhle mnoho ze svých dní.
Ale každé tajemství se po čase prozradí. A tak netrvalo tak dlouho, než král zakázal jeho návštěvy. Finn ale nedbal králova zákazu a stále se občas objevil. Proto dostala po nějaké době princezna stráže. Kamkoliv kam se hla, šli s ní. Měli za úkol zaútočit, když to bude nutné.
Jednou se Finn objevil a nabídl princezně, ať jde s ním. Žít do hor, kde pro ni bude každý den trhat kvítí. Chtěla odejít. Stráže však byli jiného názoru. Jakmile Finna uviděli, zaútočili. Když se vznesl do vzduchu, začali po něm střílet otrávené šípy. Princezna se jim snažila zabránit, ale sama se o jeden zranila. V šípech bylo dost jedu na zabití draka. A tak princezna brzo podlehla.
Finn uprchl na druhou stranu hor. Když přistál, aby si odpočinul, všiml si jednoho šípu zabodnutého v jeho těle. Jeho šupiny fungovali jako zbroj. Nic se skrz ně nedostalo. Jenže mu jedna chyběla. Ta, kterou dal princezně. Chtěl zemřít co nejblíže k ní. Vydal se na cestu zpět k hradu, ale chvíli před začátkem údolí jed postoupil tak daleko, že Finn už nemohl dál. Padl v letu a zůstal ležet na travnaté stráni.
Po té, co Finn zemřel, se jeho ostny se proměnily v kameny a zůstali na stráni do dnes. Jen kvůli jedné šupině.

Cestovací mánie

14. září 2014 v 15:43 | Shira Elizabeth |  Slova o něčem - témata
Nějakou chvíli jsem přemýšlela, jak bych chtěla využít svůj život. Přišla jsem na to, že nejraději bych ho celý procestovala. Nemám žádné extra karierní cíle.
A tak jsem se rozhodla, že sepíšu tenhle článek.
Aneb místa, ktérá bych ráda jednou navštívila. A přidáme i pár těch, kde jsem už byla (a poctila je i článkem).
A samozřejmě bych se na mnoho míst ráda podívala znovu, ale jsou prostě místa, kam bych chtěla minimálně jednou.

Místa, kam se musím podívat alespoň jednou:
  • Norsko
  • obecně skandinávie
  • Japonsko
  • Nový Zéland
  • Island
  • Austrálie
  • Kanada
  • USA (velká města, národní parky, prostě procestovat celé)
  • Budapešť
  • Madagaskar
  • Chile
  • Velikonoční ostrovy
  • Hawaii
  • Aljaška
  • Čína
  • Skotsko
  • Madrid
  • Mongolsko
  • Pobaltí Estonsko a Lotyšsko (Prozkoumávání Pobaltí)
  • Řecko
  • Mnichov
  • Belgie
  • Mexiko
  • Brazílie
A pak místa, která jsem navštívila:
(A některá bych velmi ráda navštivila znovu)
Tak.. A teď mám na co vydělávat a na co se těšit.. :)

Dívka, která nemohla dýchat.

13. září 2014 v 20:10 | Shira Elizabeth |  Obrázkuji
Nelíbilo se jim jaká je.
Krom jednoho.
Miloval jí. A ona jeho.
Ale člověk nikdy nemůže vědět jaký bubák za rohem vykoukne. Jen si může být jistý, že vykoukne.
A tenhle byl velký a celý zahalený ve stínech. Měl rozčepýřené vlasy a malá prasečí očka.
Natáhl svá dlouhá chapadla a ve chvilce nepozornosti po něm chňapl. Ona to neviděla, zrovna sledovala malé ptáčky, jak hopkají po světě.
A pak bylo pozdě. Bubák ho už měl ve své moci. Ne úplně, ale už se nebránil. Vlastně nakonec bránil bubáka.
Jako očarovaný. A temná magie nikdy nebyla její parketa.
Nepodařilo se jí ho zachránit.
Nechtěla se vzdát. Ale už dál nemohla. Nemohla dýchat.

Pozoruje. Z dálky. Vyčkává.
Ani bubáci nejsou nepřemožitelní.
A až přijde čas, zaútočí.

Do té doby, bude lehká jako pírko. Nenechá se tížit. Nechá se vést větrem.

Za chvíli to začne.

9. září 2014 v 20:19 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
A já nejsem nervózní. Teď jsem jen bezdůvodně šíleně unevaná. A nemám tušení proč.
Pletu. Šálu pro mámu k svátku a za chvíli už bude (snad zítra, pozítří).
Pomalu si začínám balit kufřík (ale tej je ještě na půdě, ehm).
Chtěla bych umět ovládat telekynezi. Pak by se mi líp přesouvali věci.
Včera jsem udělala prvního motýla a udělala si hezký rozvrh. Našla jsem pár nápadů na challenge.
A taky jsem namalovala pozadí pro svůj obrázek. Obrázek na plochu. Dneska budu muset dodělat trávu.
Pi si pořád sedí v koutě.
Nevím jaké šaty na imatrikulaci. Jestli modré a nebo zelené. Ještě asi uvidím. Ale vím, co si chce vzít na párty. Jej. Párty čvuťáků.

Právě teď bych tak akorát chtěla, aby můj pták byl tak 10krát takovej, měkkčí a míň propadací... Chtělo by to větší deku, stoleček na kakao.. A prostě se jen uvelebot, dočíst Lady Fuckingham a začít konečně číst něco nového.
Musím říct, že moji slovní zásobu to obohatilo až dost. A musim říct, že z toho nic jen tak nepoužiju. Pokud ovšem nebudu citovat slečnu Beatricii.
Vylila jsem si na hlavu peroxid.. A v sobotu si na ní vyleju rajče.
A budu dělat další motýly.
Dnes jsem vytáhla šaty od G.. Aby mi trochu prosluníčkovali den.

Demonata

8. září 2014 v 10:47 | Shira Elizabeth |  Knížky
Celá série začala hezky pomalu postupně. Sem tam nějaký boj, sem tam nějaká zápletka. Pak se všechny příběhy postav spojili dohromady so jednoho velkého příběhu. A nakonec mi to přišlo jako válečný román.
Chápu, že to tak muselo být. přeci je nse toho muselo hodně vyválčit.
Nelíbilo se mi chování Grubbse. KE konci, když ze změnil, měla jsem chuť ho plesknout.
A celkový konec. Darren mě už tak nějak naučil, že konec bude úplně jiný, než by se dalo čekat. V čemž je pořád mistr. Ale já už tak nějak pomalu doufala, že svět vybuchne a všechno bude pryč.
Špatných konců je tu nějak nedostatek.
Obecně.. No, pokud vás zajímají démoni, je to určitě hezké počtení. Ale všechny ostatní ságy mi přišli lepší.
Obecně mi vadilo rozdělení do 10knížek (Vím, že Darrenovo sága jich má 12, ale tam mi to tak nevadilo). A asi obecně mi to dělení vadí.. Hodně malých knížek.. Radši bych z toho udělala 3 velké jako je Město. Ale to bude asi tím, že město je určené už pro starší a mladším se líp čte hodně malých kousků. Pravděpodobně. Každopádně se tohle překousnout dá.

Pusheen, šála a sukně.

7. září 2014 v 22:30 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Neflákám se (teda flákám, ale jen trochu.. V rámci mezí.. Dobře, mohla bych toho dělat víc..).
Před nějakou dobou jsem opět navštívila sekáč (a nejednou, hehe). A přinesla si šedivé tričko s dlouhým rukávem, které přímo volalo, že chce, aby na něm byl Pusheen. A tak se stalo. Předevčírem a včera. Mýchání barev už mi jde nějak líp, ale pořád občas neodhadnu množství.. Aneb šedá, co je špatně šedá. Ale to se občas stane asi každému.

A pak jsem taky objevila super sukni. A nebyla úplně černá. Je černá s obrázky. Takže jsem se rozhodla, že i když by v pase mohla mít tak o 15 cm míň, že za to stojí. Přidělal jsem k ní mašli a teď už mi velká není. Jej.

A aby toho nebylo málo, včera jsem se naučila ukončovat šály. Protože neukončená šíla je krapet k ničemu. Takže teď si teoreticky můžu uplíst nějakej super svetr třeba i.. Nebo cokoliv. Svetr s falešnou kožešinou.. Třeba. Nebo milion šál a nosit jen je. Muhaha.

Jo a nenávidim blesk.. Kdyby snad někdo pozapomněl.

Nobody knows that song.

5. září 2014 v 15:18 | Shira Elizabeth |  Slova o něčem - témata
Už je to dva mesíce a kousek.
Byly jsme na koncertě a Jared se nás zeptal, jakou písničku chceme slyšet.
Z davu se toho ozvalo hodně a já se docela divila, jak jim vůbec rozumí. Asi už to má natrénované.
Krom písniček, které se hráli v rádiích a televizích zazněli ještě dvě další.
Buddha for Marry a Capricorn.


Obě z těch mých oblíbených.
Jakmile řekl Buddha for Mary už jsem se začala těšit. Jenže pak přišla ta věta.
"Nobody knows that song"
A mě došlo, že má pravdu. Opravdu většina lidí, co tam byli sotva znali jiné písničky, než ty, co mají klip. Opravdu se z nich stala taková komerce, že na ně jdou lidi jen protože je to cool.
A jo, všimla jsem si, že jsou čím dál víc iluminátský, alepřišlo mi to ok. Nemyslím, že by to dělali schválně. Prostě se jim povedlo se proslavit. A tak pokračují, ale nevidí, že mnoho z těch lidí, kteří stojí pod pódiem nevědí nic. Jsou tu jen proto, že Jared vypadá jako král hipsterů (ano, myslim, že z nich se docela stala hipster kapela, jenže jsou moc mainstream, že??) a jim se to prostě jen líbí.
To, že hudba je už míň mimozemskej rock mi ani tak nevadí, líbí se mi (i když to neustále změkčování se mi prostě nelíbí obecně, abych pak nemusela poslouchat nějakej black, protože všechno ostatní bude prostě měkký).
Možná, že Jared prostě jen uzavřel nějakou kapitolu a chtěl to takhle dát najevo. Ale asi mu nedošlo, jak moc pravdy v tom je.
Asi jsem je měla dřív radši. Bylo to přece jen trochu lepšejší.
Ale i tak, myslím, že stojí za to.. Že opravdu člověka ponouknou něco dělat.
Provehito in altum.

Můj mitochondrialní matrix

4. září 2014 v 18:49 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
*na tom, že to nedává smysl nezáleží*
Jsou to asi 3 roky, kdy jsem Matrix viděla poprvé. A musím říct, že bych se nedivila tomu, kdyby tohle všechno bylo jen v našich hlavách. Nadruhou stranu se umímtak hodně ztratit ve své vlastní hlavě, že nevím, kde by se všechny ty světy braly.
Tak jako tak občas pochybuji o realitě. Občas mi to tu nepřipadá skutečné. A myslím, že se to nestává jen mě (nebo v to alespoň doufám, ale minimálně pár lidí v polstrovaných pokojích by rozhodně souhlasilo).

Občas se prostě ztratím. Ve své vlastní mysli. A to ztracení je příjemné. Je krásné, je dokonalé. Problém pak je, když se má člověk vrátit. Vrátit se není problém, problém je, že tady nejsou věci tak, jak se mi líbí. Většinu času jsou naprosto jinak. Vím, že věci nemůžou být nikdy ideální. A naprosto ideální bych je nechtěla. Ale jsou věci, které bych chtěla trochu napravit a předělat.
"Vylez za mnou na lokomotivu"
"Spadnu"
"Nespadneš, chyť se"
A chytil se. A držel i když věděl, že nemá. Protože o pár vagónů dál byl problém.
Takový ten podivný pohled, když položíte svje čelo na čelo někoho jiného.
Modré oči a úsměv.
A pak třeba i něco víc.
Jenže tohle bylo přesně to, co nebyla realita. A nejhorší je, že jsem si to ani nevymyslela. A třeba bych se už neprobudila. A jen dál seděla na lokomotivě.
Tohle je svět, který ovládat nedokážu, ale pak je tu ještě jeden.

Můj svět fantazie, kde se děje všechno. Svět, kde jsou draci, víly a mluvící zvířata. To je svět, který mám v hlavě a moc se mi v něm líbí. Mám taková svá dvířka, kterými si můžu projít do jakéhokoliv světa, co budu chtít. Třeba do světa, kde jsou všechny květiny vlastně lízátka a kde se dá chodit po mracích. Světy, kde se dá létat.

A já vám povídám, že já jednou létat budu. Budu si žít ve svém světě. A je jedno, jestli je reálný a nebo ne.
Jak chceš popsat svět 26 znaky??

Když někoho spálíš zaživa, jeho oči explodují.

3. září 2014 v 20:58 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
"Omylem jsem najal někoho, kdo vás má zabít"
Stane se, ale mě se spíš stává opak.. Lidi ušetřím a pak zjistím, že jsem asi neměla.
Myslím, že jsem tu nikdy nemluvila o Pánovi jehož mikinu jsem milovala.
A měla jsem důvod, samozřejmě. A proč o něm mluvím teď??
Protože si na něj vždycky vzpomenu, když procházím regály. Obzvláště mezi svetry. Nevím proč, asi to bude tou mikinou.
Nemluvila jsem, protože je pro mě padouchem. A zůstane jím.
Člověk se totiž může omlouvat jak se mu zachce, ale na věcech to nic nezmění.
Což chápu, vím, proč mě odpuštěno není. Moc dobře, protože já taky neodpustila.
Nějak si na něj teď vzpomínám víc, než dřív. Je to už nějaký ten rok.
A vím, že tenkrát jsem si myslela, že je to to nejlepší. Říkala jsem si, co bych dělala, kdybych to ukončila, protože už to skřípalo. Měla jsem přece jen jeho. Myslela jsem si to. Asi si to myslím pokaždé. Proto si myslím, že to musím zachránit.
A člověk si vždycky myslí, že nic lepšího už nenajde.. Já našla. Až na Pana Franze, protože to je blbeček pořád a pořád. Ale ano našla a pokaždé to bylo lepší a lepší.
A pak vám naposled někdo řekne "Hele, najdeš někoho lepšího.. To přece není tak těžké"
Ale je. O lidech si velmi málo myslím, že jsou dokonalý. Vím to jen o dvou. A o pár dalších vím, že jsou naprosto úžasní, ale prostě mi přijde, že občas je to jnačí, než s těma dvěma.
Nikdo nikdy neřekl, že člověk může milovat jen jednoho člověka. To protože to tak není. Ale pak jsou tu situace.
Killian je třeba sympaťák, ale to, co Freya udělala byla vážně trochu hloupost. Ale co.
Stane se. Co se stane se mění těžko. A prostě se pokračuje.

Bydlím. Podepsaná smlouva a já budu oficiálně bydlet. A bude to fajn. Protože ikeapokojíček.
Možná mi ta škola i půjde. Zatim mě ba a mám fajn rozvrh.
Adventure Time, pletení, čtení.. A následujích pár dní nemusím dělat NIC jiného. Jen si dojít pro občanku. A umejt hlavu.