"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Lesní dívka

9. srpna 2014 v 22:10 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
*chtěla jsem psát téma týdne, ale pak jsem nějak nemohla. Možná zítra a nebo příště.*

Uslyšela výstřel. Lekla se a dala se do běhu. Za chvíli uslyšela další a pocítila prudkou bolest. Byla ale rychlejší a než se k ní dostali, stačila se schovat. Pak se ale adrenalin z její krve začal pomalu ztrácet. Pocítila hroznou bolest. Vylezla z úkrytu hledat pomoc. Nemohla jít, jen se plazit. Když se dostala na cestu, ztratila vědomí.
Probudila se v dřevěném domku. Byla zabalená do kožešin a v krbu plápolal oheň. Vyděsila se. Chtěla vyskočit ven z postele, ale bolest byla příliš veliká a ona byla příliš vyčerpaná. Svalila se zpátky a zasténala.
"Jsem rád, že jsi vzhůru, maličká." Ozval se příjemný mužský hlas. Když uviděla flanelovou košili, opět se vyděsila. Takovou nosili ti zabijáci. Začala jančit, ale muž jí chytl ruce a odmítal jí pustit. Byl daleko silnější, než ona a tak nakonec povolila.
"Nechci ti ublížit. Ale potrhala by sis stehy a všechno, co jsem tak pečlivě zašil. Už takhle se obávám, jestli budeš ještě někdy chodit. Doufám, že ano. Jsi moc krásné stvoření, byla by to škoda. Jak se vlastně jmenuješ? A jak se ti to vůbec stalo?" Chtěla mu odpovědět, ale nemohla. Nedokázala vydávat slova jako on. Neuměla to. A tak na něj jen dále koukala velikýma srnčíma očima plnýma zmatku.
"Promiň, určitě tě děsím. Přinesl jsem ti nějaké oblečení." Podal jí hromádku oblečení. Všechno vypadalo teple a barevně. Až teď si uvědomila, že je nahá. Nikdy v životě si kvůli tomu nepřipadala tak divně. Vzala si hromádku šatů a začala je přehrabovat. Přebírala jeden kus za druhým, ale žádný se jí nezamlouval. Když má jednou být oblečená, tak do něčeho v čem se bude cítit bezpečně. Koukala po poházeném oblečení, ale ani jeden kus se jí nelíbil. Celou dobu jí pozoroval. Nakonec ukázala na jeho košili. Chvíli zmateně koukal a pak si jí sundal. Chtěla si jí obléct, ale když odkryla vrstvu kožešin, které na ní položil, uviděla svou ovázanou nohu a zděsila se. S vyděšeným výrazem se k němu otočila.
"Byla jsi postřelená, musel jsem ti vyndat všechny kousky kulky, sešít všechno zpátky a tak. Jinak bys zemřela." Už koukala míň vyděšeně. Po chvíli se uklidnila a oblékla si košili. Vypadala roztomile. Zasněně vyhlédla z okna.
"Tam teď nemůžeš. Každým dnem je tam větší a větší zima. Nastydla bys a zemřela. Musíš zůstat tady." Smutně na něj pohlédla a pak kývla. Chápala to. Ale stejně jí bylo smutno. Měla zimu ráda. Po chvíli jí přinesl teplý čaj. Bylo to příjemné. Hezky to hrálo a tak za chvíli znovu usnula.
Všechny dny si byli podobné. On vstával brzo, aby obstaral kolem domu všechno, co bylo potřeba. Ona spala tak moc, jak potřebovala. Tedy hodně. Byla stále slabá. Ale on k ní byl hodný a rána se pomalu hojila. Postupem času, když se barevné listí zahalilo do prvního sněhu, už se dokonce zvládla usmívat. Byla u něj ráda. Přinesl jí nějaké knížky, aby se mohla zabavit. Ale neuměla číst. A tak nakonec každý večer usínala za hudby jeho hlasu. Jednou ráno, když už venku bylo bílo, seděla na posteli. Už se jí nechtělo spát. Čekala, až se vzbudí. Když vstal, divil se, jak to, že ona nespí. Koukla se mu do očí.
"Maya." Řekla. On nechápavě koukal.
"Mé jméno je Maya." vysvětlila. Jemu připadalo naprosto neuvěřitelné, že konečně promluvila.
"Jsem dívka lesa. Nikdy jsem neuměla mluvit. Až teď." S údivem na ní koukal. Byla tak kouzelná. A přitom každé slovo jako by pro ní byla příšerná námaha.
"Děkuji." Objal jí a ona jeho. Ten den už nepromluvila. Ale stále se na něj usmívala. A večer opět usínala s melodií jeho hlasu ve svých snech. Rozhodla se, že do lesa se jen tak nevrátí. Že se mu musí odvděčit. A tak mu vyprávěla neuvěřitelné příběhy, které se stávaly jejím kamarádkám. Když další z nich skončil, zasněně se usmívala.
"Kde jsou teď?" Zeptal se. Nevinně.
"Myslivci." Bylo to jediné, co odpověděla. Po tvářích se jí začali kutálet slzy.
"Promiň, to jsem nechtěl." Omlouval se okamžitě. Objal jí. Tu noc poprvé usnuly společně v jedné posteli.
Její noha se již téměř zahojila a ke konci jara už zase mohla normálně chodit, skákat i běhat. Přemýšlela o svém návratu. Sedla si venku na pařez. Pozorovala ho, jak pracuje. Když ho viděla, koutky jejích úst se samovolně nadzvedali. Líbila se jí ta síla, která byla kolem něj. Cítila se s ním bezpečně. Nebyl důvod se vracet do věčného strachu. Přišla k němu.
"Rozhodla jsem se, že s tebou zůstanu. Tak dlouho, jak budeš chtít." otočil se k ní. V jeho výraze bylo vidět štěstí a jeho oči jen zářily.
"Třeba i napořád?"
"Třeba i déle." Usmál se na ní a ona mu padla do náručí. Bylo jí krásně. Jednoho dne se rozhodli vydat do města, aby jí opatřili pořádné šaty a ne jen ty provizorní, co sehnal u sestry.
Když šly po ulicích, lidé se za ní otáčeli. Začala si toho všímat. Nelíbilo se jí to. Šaty si ale opatřila. Jenže jí ty pohledy stále trápily. Co je na ní špatně? Cestou zpátky domů už to nevydržela.
"Je se mnou něco špatně? Jsem divná, lidé to vidí, poznají to a pak se na mě zle koukají." vyhrkla najednou.
"Možná za to mohou ty tvé růžky." opáčil žertovně. Najednou jí to došlo. Ty proklaté malinké jelení rohy. To přece lidé nemají. Musí se jich zbavit. Uviděl zděšení v její tváři.
"Neboj, nikomu to nevadí." snažil se jí uklidnit. Ale ona jen nasadila neutrální výraz a dělala, jakože nic. Musí se jich zbavit.
Druhý den musel jet opět do města a ona se rozhodla, že zůstane doma. Jakmile odjel, vrhla se do kůlny. Našla pilu a sedla si před zrcadlo. Začala řezat jeden roh. Ale nešlo to. Zkusila druhý, ale výsledek byl stejný. Jediné čeho dosáhla, bylo, že se pořezala. Pramínky krve jí stékali po čele dolů až na bradu. Když se vrátil domů, uviděl jí ubrečenou a od krve. Okamžitě k ní přiběhl, objal jí a začal jí konejšit. Bylo mu jasné, proč to udělala.
"Nemusíš se měnit, kvůli lidem. Buď svá. Buď jaká chceš. Buď lesní dívka. Protože takovou tě miluju." podívala se mu do očí a uviděla v nich slzy nad jejím konáním.
"Promiň. Už to znovu neudělám. Neudělám nic, co by ti ublížilo nebo se ti nelíbilo. Jen nikoho nenech, aby mi ublížil."

"Musel by se nejdřív vypořádat se mnou." odvětil a přitiskl ji ještě pevněji. Od té doby žili spolu. Šťastně. Ony si nechala své růžky. On jí chránil. Pro ně to bylo dokonalé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama