"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Evelyn

17. srpna 2014 v 16:50 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Vždycky byla naprosto průměrná. Obyčejná. Nikdy ničím nevyčnívala. Byla velice inteligentní, ale ve srovnání s geniálním bratrem byla opět průměrná. Dřív jí to nikdy nevadilo. Mívala kamarády. Jenže stěhování věci mění. Přátelství se ničí. A jí zbyla jen jedna kamarádka, se kterou si mohla jen a pouze psát. Rodiče měli stále méně a méně času. A ten, co měli, nevěnovali jí. Připadala si odstrčená.
Nevýrazná, nevýjimečná. A měla akorát před testy, které ukáží, jestli z ní někdy něco bude. Bála se jich. Neskutečně moc. Konkurence byla ohromná. Studovala dnem a nocí a stále se obávala, že to nebude dost. Mnohem raději by byla květinářkou, než aby pracovala na nějaké významné pozici, ale věděla, že takhle si akorát kope hrob. Byla smutná. Chtěli po ní všechno, ale nedávali jí nic. Nedokázala to snést.
Ráda chodívala na střechu jejich domu. Jeden z těch vysokých věžáků, kterých měli ve městě plno. Byl tam rozhled. Tam mohla fantazírovat. Sledovala lidi dole na ulici a přemýšlela, co asi tak dělají, kam spěchají. Bylo to pro ni jediné místo, kde mohla dělat cokoliv bez otázek.
Sem zašla i den před zjištěním výsledků. Bála se a chtěla se odreagovat. Ale nemohla. Když viděla lidi na ulici, najednou byl každý z nich někdo. Důležitý. Potřebný. K něčemu. Jen ona byla k ničemu. Stála na okraji a koukala dolů. Stejně pro ní nic lepšího nikde není. Skočila.
Ale nepadala. Lehce se vznášela. Divila se. Propadla se sotva o půl metru. Zavřela oči a opět je otevřela. Stále visela ve vzduchu kousek pod okrajem střechy. Nemohla tomu uvěřit. Chtěla, vylétnou nahoru a tak se stalo. Zjistila, že dokáže létat. Najednou jí bylo lehko. Tak lehko jako nikdy. Když se proletěla nad městem a sledovala západ slunce nad horami, uvědomila si důležitou věc.
Nezáleží, jak tě vidí ostatní. Zaleží, jak se vidíš ty. Pokud dokážeš létat, létej. Kdo léta, je šťastný.

Taky bych chtěla umět létat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama