"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Červen 2014

Musí se těžit.

29. června 2014 v 20:28 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Lidi se pořád snaží být originální. Jenže tím, že se člověk snaží se to trochu kazí. Není pak opravdový a to pak není ono.
A být v tuhle dobu originální není opravdu moc jednoduché. Všichni dělají všechno. Jediné v čem se lidé liší jsou kombinace jejich koníčků. Někdo fotí a maluje, jiný fotí a dělá videa. Ale každý dělá od všeho trochu. I já.
I když bych si odvážila tvrdit, že jsem alespoň trochu originální.. Protože pokud existuje na světě člověk jako já, tak je pěkný chudák.
Nedávno jsem potkala dvě hipster slečny. Co si budeme povídat, hipsteří jsou sami o sobě 'originální'. Byli to dvě slečny, obě měli na sobě legíny, dlouhý svetr, téměř stejné boty, skoro stejné bundy a obě měly takový ten hezký batůžek. Ano, vypadali vcelku hezky, ale přijde mi trochu zvláštní oblékat se stejně jako vaše kamarádka.
Jednou jsem někde v tomhle moři jedniček a nul potkala moc krásný citát. Nějaký člověk, jehož jméno jsem úspěšně zapomněla, říkal, že je není originální, ale je jen kombinací lidí, které obdivuje.
Když se nad tím člověk zamyslí, je to tak. Minimálně u mě. A pak tu asi taky bude moje mysl, která má na mé osobě samozřejmě velkou zásluhu. Tedy.. Může za to, že jsem občas společensky nevyhovující.

Pokud chcete být originální, nesnažte se být jako někdo jiný. Tak to prostě nefunguje.

(Div se světě, fotka která je skutečně focená mnou... Zkoušení fialové barvy)

O dopisech a jiné havěti

12. června 2014 v 16:21 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Kdokoliv, kdo tohle čte,
všimli jste si, že snad v každé článkové či psací výzvě je jeden bod, kdy máme napsat dopis svému budoucímu já?
Je to trochu zvláštní. Protože když si tenhle dopis napíšete, stejně na něj zapomenete a za 5 let ho ani nenajdete. Leda při véélikém úklidu počítače. To se vždycky najdou poklady. A jinak jsou zapomenuté a najdou se až bůh ví kdy. Ono když je najdete za 6 let místo 5ti, tak se toho asi moc neděje, ale v případě, že ho objevíte po 10ti letech, už to není ono. Sice je to dávka nostalgie a taky to moc hezky vrací všechn y pocity, ale není to tak nějak ono.
Tak jako tak je to něco podobného, jako když si člověk přečte svoje první články, nebo prostě jen ty staré. Což jsem právě udělala (výsledek - nadužívání smajlíků. A taky si teď už nehraju na princeznu. Asi zase začnu, he).
Tak nějak jsem přemýšlela, co by v mém dopise za 5 let bylo.
Myslím, že veškeré vědění by se dalo schrnout vcelku krátce:
Chci být šťastná a mít kočku.

Jelikož kočka až tak moc nesplnitelná není, tak myslím, že minimálně půlku bych mohla zvládnout. Vzhledem k situaci lidí na stavebce ta druhá závisí jen na mém plánu (který by se náramě hodil do tohoto tématu, ale přece jen sem některé osobní věci psát nebudu.. Jiní lidé by mohli být krapet naštváni.. Či cokoliv jiného, co by se mi nelíbilo). A ten se bude uskutečňovat brzy, takže se i brzo dozvím, jak moc bude tahle půlka naplněna (zrovna dobře to nevidím, ale 5 let je dlouhá doba, takže.... Času dost).
Obecně mé uvažování o komunikaci dospělo na trochu vyšší levl. Čím dál víc chápu, že je rozdíl mezi slovem psaným a mluveným, ale to jsem vcelku chápala vždycky. To se tak nějak využívalo (zneužívalo) vždycky. Ale pak jsou tu také různé způsoby písemného projevu. Každá napsaná věc není stejná.
Jsou to dva roky (kruci, čas asi vážně letí), co jsem se nervovala s prstem nad tlačítkem enter a bála se, co se stane. Opravdu FB je nádherné místo na říkání čehokoliv. Pokud chcete osobě ukázat, že umíte psát na klávesnici. Což umí každý. A pokud chcete osobě ukázat, že vám na ní nezáleží ani tak moc, abyste se obtěžovali s něčím krapet osobnějším. Shira krapet prozřela a zjistila, že na některé věci, to holt ideální není, aš je to rychlé a léhké a... rychlé.

Je to nějaká doba, co jsem se naučila posílat e-maily. Takové ty.. Lehce na úrovni. Přece jen, zas tak moc formální být nechci a stejnak to vypadá strojeně. Ale řekněme, že e-mail je takový rychlý mezistupeň pokud chceme člověku něco sdělit. Určitě by ho mělo potěšit minimálně to, že jste zjistili jeho e-mailovou adresu, kterou má pečlivě schovanou v informacích na FB. Či, že jste jí snad měli schovanou z dob dávných a nebo ještě lépe jste kvůli ní dokonce napsali jeho kamarádovi. To je už alespoň nějaké úsilí vynaložené pro pouhé předání informace. Ano, protože ať říkáme cokoliv, ať je to jakkoliv pocukrované, tak jako tak, je to stejně jen informace.

Pak je tu další stupeň, který je ovšem krapet nevhodný, pokud jde o počet informací. Tedy SMS.. Jsou krapet krátké a i když jsou dlouhé, stejně jsou krátké. Sice danému člověku dáváte najevo, že za něj zaplatíte 2kč, ale stejnak jste na telefonu, celý den. To, že za do dáte takovou spíše symbolickou částku opravdu není až takovou ukázkou toho, jak si člověka vážíte. Protože, co si budeme povídat minimálně já jsem radši, když člověk vynaloží úsilí a ne peníze. (To víte, rozmazlená malá holčička se ozvala, heheh.)

No a pak je tu poslední psací levl komunikace.
Telegramy nepočítám, i když uznávám, že jeden dostat by bylo náramně krásné a originální. Jenže mám takový pocit, že by na mě na pošte koukali jak na magora (víc, než obvykle) kdybych jim snad řekla, že jdu nějaký telegram poslat.
Je jím prve zmíněný dopis. Obyčejný, jednoduchý dopis. Ale i v nich mohou být rozdíly. Ke kterým se dostanu za chviličku. Co se úsilí týče, musíme vynaložit docela dost úsilí, pokud chceme takový dopis poslat. Více ho je snad jen u doporučeného dopisu, se kterým člověk musí skutečně dojít na poštu. V tomhle případě musíme sehnat obálku. A zde se nám to hned začíná větvit. Můžeme použít obyčejnou bílou obálku, kterou mají někteří pravděpodobně i doma, nebo můžeme využít nějakou barevnou. Dále tu je pak ta část, kdy člověk musí jít koupit poštovní známku. Protože málo komu se dnes doma jen tak povalují a ty sběratelské by paní pošťačky asi nerady viděly. A tedy cesta do trafiky, je v téhledobě snad to největší úsilý, které jsme schopni vynaložit jen kvůli hloupím pár řádkům. (Nejsou hloupé a naní jich pár, ale co už.) Měli bychom vše potřebné a dalo by se říct, že jsme u konce. Ale je tu ještě jedna část. A to jak ona svá slova předáme na papír. V případě tiskárny sice pomůžeme adresátovi, aby neměl obtíže v luštění písmenek, ale je to krapet neosobní. Když už si s tím člověk dá práci, tak ať to stojí za to. Proto jsou nejlepší dopisi psané rukou. A na tom psaní je ještě jedno kouzlo - taková kouzelná záležitost týkající se nelinkatých papírů - pokud člověk píše na nelinkovaný papír, zásadně dělá větší mezery mezi žádky. Co si budeme povídat, obvyklé pésmu je taky krapet větší, než písmo počítačů a tím pádem nám vzniká krásný dopis, který je delší než původní koncept napsaný v počítači. (A to je výhodné kvůli přepisování a opravám gramatických chyb. A v případě promyšleném obsahu, také pro nechání-si-projít-hlavou-než-to-dám-na-papír.) No a nejposlednější je tu asi ta nejdůležitější část. Adresa. Někdy se získává lehce, někdy je to trochu težší a může se stát, že jí ani nenajdeme. A to je ta největší část úsilí, která je do tohoto všeho zapojená.
A tolik k psychologii psaní.
Pak se ještě můžeme s lidmi scházet doopravdicky, ale to už se do tématu příliš nehodí. I když je to samozřejmě nejlepší cesta sdělování informací. Nadruhou stranu, co je napsané, je napsané a má to nějakou větší hodnotu, než naše vzpomínka na slova.

Pomaturitní lihování

2. června 2014 v 16:34 | Shira Elizabeth |  žiju!!
Poslední týden je asi nejspeciálnější ze všech.
Dělali jsme si pomaturitní večírek.
Moje oblíbená spolužačka nám propůjčila chatku, která podle ní vypadala jako po apokalypse. Popravdě.. Nejhorší bylo, že nešlo topení. Jelikož celý den pršelo, tak mi pak celé 3 hodiny mého spánku bylo na umrznutí. Rum mi kluci vychlastaly a vodka taky zmizela na můj vkus moc brzo. Lezli jsme do bagru, hráli jsme na schovku za stromy.. A nakonec to byl fajn večer. Ráno jsem si dala zdravotní procházku a pak únavou padla na další 4 hodiny.
Je to zvláštní, znát se s někým tak dlouho. 8 let je hodně moc. Mám zde své oblíbené lidi. Téměř všechny, krom pár vyjímek (například nás odpadlík s pandou na koleni, či můj převelice oblíbený člověk, nebo můj kamarád ze školky a moje kostičkovaná morální podpora a samozřejmě můj oblíbený skřítek) krom těchto lidí, se s většinou mých oblíbenců znám už tak dlouho. A bude zvláštní je nevídat každý den. Po několika z nich se mi bude vcelku stýskat, ale pak jsou tu zase lidé, které s radostí nějakou dobu neuvidím. A pak je tu pár lidí, co uvidím asi až moc často jelikož spolu budeme nejspíš bydlet.
Ještě bude legrace.
A víkend znamenal lázeňskou.
Takže jsem si dala po roce kebab a trochu zmrzla. Popovídala jsem si s lidmi a po dlouhé době objala Kameko. Nechala jsem svou duši zjišťovat, jak moc je to špatné - hodně. Ale já to zvládnu, protože aspoň jednu věc na světě bych ráda zvládla. Máme rádi Bobinu a muffiny. Moje žena pro mě ukradla balonek. Protože má nůžky. A myslím, že se otočil, hehe.
A protože mám nějak radši a radši tyhle blíznivý klipy.