"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Skoro jako Nastěnka

5. května 2014 v 16:39 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
*nemá nic společného s Mrazíkem, ani tu Nastěnku. Jen prostě chci.*

Seděla na kraji a zírala na keř. Vypadalo to, že se v něm něco pohnulo. Lehce pootočila hlavu a hned jí zase vrátila zpět. Pohled měla rozmazaný a zamlžený. Sotva viděla projíždějící světýlka. Byla tma a lidé akorát odcházeli domů. Tak 2 ráno. Chodili okolo ní, ale ona jim nevěnovala pozornost. Všímala si jen své pochroumavé vize. Hlava se jí točila, ale věděla, že to není z pití. Tím to nebylo. Ani oči jí nepálili z kouře. Ne e.
"Myslel jsem, že si šla domů," uslyšela dobře známý hlas. Jo, přesně ten.
"Ne"
"Neměl tě odvézt?"
"Jo, ale nechtěla sem bejt s ní v jednom autě.. Domu se nějak dostanu" zvedla se a zavrávorala. Seděla tam dlouho až jí zdřevěněly nohy. Pořád se jí motala hlava, ale tentokrát už mělo své slovo i všechno to, co do sebe ten večer nalila. Nešikovně se otočila. Bylo jí jasné, že tam není sám, slyšela, jak dýchá. Tohle vždycky nenáviděla, lidi, co dýchají nahlas. Uviděl ten ublížený výraz. Bylo mu jí líto. Konečně. Ale teď už to nemá smysl.
"Mějte se" hlesla, seskočila dolů a rychlým krokem upalovala domů. Nevěděla, zda jí pořád ještě vidí, ani jestli tam pořád stojí a bylo jí to jedno. Dala se do běhu. Když doběhla k parku narazila na rozbouraný chodík a zřítila se do připraveného štěrku. Chvíli zůstala ležet. Po chvíli uslyšela smích. Ten hluboký smích. Zřejmě šel taky domů. A viděl jí.
"Co to tady vyvádíš? Proč běháš ve tmě?"
"Potřebovala jsem.. Běžet"
"Jo a teď jsi přistála. Je ti něco?"
"Jo, ale nemá to nic společnýho s tim, že teď budu pár dní kašlat kamínky."
"Co se stalo?"
"Děkuji za účast, ale nechci zase strávit noc v parku stěžováním si, jak je všechno mizerný."
Snad poprvé v životě uviděla na jeho tváři upřímný úsměv. Nic nepředstíral. Prostě se jen smál tomu, jak je hloupá. Nechala se od něj vytáhnout na nohy. Vždycky si říkala, proč všechny nenávidí. Proč se dokáže bez urážení okolo bavit jen s dvěma lidmi. Proč ona je jedním z nich. Jenže tohle nebyla ta noc, kdy to měla pochopit.
Druhý den ho znova potkala. Byl zase s ní. Dýchala nahlas a jí to rozčilovalo.
"Hele, bylo mi mizerně, když jsem tě tak viděl."
"Jen pokračuj, užij si to, dokud mě vidíš." řekla otočila se a odhopkala pryč.
*připomíná mi to ten, co jsem si tuhle fotila. Bylo to fajn, bylo to hezký. Ever.*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama