"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Květen 2014

Jsem pořád dítě, nemyslete si

27. května 2014 v 18:27 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Oficiálně si můžu psát jak chci. Žádný útvary, žádný začátky, žádný úvody, prostě jen a jen moje podivné psaní.
Umim skvěle rýsovat a angličtit. Jo.. To bych řekla.. A prej toho vim víc o umění, než o češtině. A to je asi pravda.
Je trochu smutný, když je moje nejhorší známka z mého rodného jazyka.
Ale co.. Mám to za sebou a teď se můžu věnovat všemu, čemu chci.
Musím konečně všechno vyřešit, musim si všechno zařídit..
Ale ze všeho nejdřív půjdu upravit šaty, co sem si minulý týden koupila a zakázala si je upravovat.
Pak si udělám novou záložku.
Pak si navrhnu kérky.
Pak si nakreslim obrázky na příjmačky.
Pak se kouknu do knížky na příjmačky.
A někdy během toho začnu se svym fotkovym nápadem.
A taky si obarvim vlasy.
Bude to krása.
Prázdniny
:3

Druhá strana

24. května 2014 v 19:10 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Stála před zrcadlem a zírala na svůj odraz. Připadalo jí zvláštní, že takhle opravdu vypadá. Koukala na dívku na druhé straně a říkala si, že to přece není ona. To je někdo jiný. Já nevypadám nijak. Já jsem jen duše, nic víc. Koukala, jak se odraz pohybuje stejně, jako ona. Jak se pohybuje tak, jak mu přikáže, aby se pohyboval. A odraz poslušně poslouchal. Koukala se mu do očí. Pohla pravou rukou, ale odraz nic neudělal. Pohnula s ní znovu, ale stále se nic nedělo. Odraz tam jen stál a šklebil se. Dostala strach. Začala panikařit. Proč se odraz nehýbe, tak jak by měl?
Dotkla se lesklé plochy. Ucítila zvláštní energii a zjistila, že dokáže ruku střit dovnitř. Odraz se stále šklebil. Byla v zrcadle už po loket, když se odraz znovu pohnul. Bleskurychle jí chytil za ruku a v táhnul celou dovnitř. Byla v obráceném světě.
Vždycky mě zrcadla vcelku fascinovala. S tím, jak je v nich všechno otočené a vypadá to úplně jinak. Je to zvláštní svět. Trochu se zrcadel bojím. Hlavně v noci. Jelikož veškeré moje strachy jsou jen a jen z takovýchto naprosto nesmyslných věcí.
Vždycky jsem se trochu chtěla dostat na druhou stranu a podívat se na svět v otočeném světle. Chtěla sem se propadnout tou lesklou vrstvou a zjistit, jak moc by to bylo jiné.
Jednou bych ráda trochu rovinula onen úvod. Je to zajímavé dobrodrůžo :)
Jednou to tam prozkoumám.

Panika, deprese, unavenost a přehlcení.

20. května 2014 v 14:12 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Hej, světe, slyšíš mě?? Možná, že slyší, ale neposlouchá.
Je to špatně. Všechno je špatně. Dobře všechno ne, ale věci, na kterých mi záleží jsou špatně.
Mám se učit.. Nekolik otázek mi stále zbývá.
Estetika - 11, Deskriptiva - asi 9.. A to ostatní.. To se šetří na volby.
Tohle moc nezvládám, snažím se, ale můj mozek neudrží pozornost takovou dobu a proto stále klouzá k tomu, co je tu špatně.
Pořád mi to vyčítá. Jsem hloupá.
Chci jen splnit své tři prání. A vlastně mi stačí jen dvě. Tyhle dvě hloupá přání.
A on nemá tušení, jak to vážně je. A možná trochu jo. A i kdyby, tak co. A já nemám odvahu mu všechno říct. Nikdy jsem nebyla zrovna odvážný člověk. A možná je to tím, že jí každý vidí trochu jinak.
Mají víly prince?? Jednoho bych teď potřebovala.

Takhle ke konci 20. století

17. května 2014 v 15:04 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Byla jsem malý, pihatý hobit s ofinkou. (No hobit jsem docela pořád a pihatá taky, jen ta ofinka zmizela.)
Nosila jsem zelené šaty a zelený klobouček.
Začínala jsem se učit anglicky.
Kamarádíčkovala jsem se s Péťou, hehe c:
Uměla jsem psát a učitelky mě chtěli hodit na krk škole, protože jsem se nudila.
Prej sem bývala chytré dítě. A prej jsem byla hroznej egoista.
Asi jo. Asi to neni o moc lepší.
Jednou jsem zašlápla berušku. Asi proto teď obcházim každýho viditelnýho broučka.
Kočičková léta.
Většinu času jsem trávila buď ve školce a nebo u babičky.
Plava jsem v bazénu.
A všechno mělo odstín sépie.
Koukala jsem na pohádky. Gumídci :3
Všechno bylo růžové, všechno bylo fajn.
A jakmile člověk trochu vyroste, všechno se začne moc řešit. Jsem dítě. Jsem víla. A tak to bude navždycky i když budu inženýr..
Nezájem.
Vždycky mi bude tak nějak 5. Občas trošičku víc.

Vězeň

12. května 2014 v 22:16 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Být vězněn je samo o sobě docela na nic.
Být vězněn ve své vlastní hlavě svými vlastními myšlenkami je ještě horší.
Ani nevím, jak mě "The prisoner of own fantasy" napadl, ale čím dál víc vidím, že to tak je.
Pořád si řikám ať to nedělám, ať nepřemýšlím, ať nevymýšlím konspirační teorie, ale ono to jinak nejde. Můj mozek je už prostě takovej a nehledě na to, co do způsobuje mojí duši, nedá se s tím mnoho dělat.
Tedy.. S tímhle by se dalo něco dělat. Moje duše přímo křičí ať to udělám, abych alespoň měla lehčí existenci. Ale to nejde.
Mám plán a ten plán udělám. Jenže ten plán zahrnuje i čekání. A teď je ta doba čekání. Teď musím čekat až bude ona vhodná chvíle. Až budu moct.
A pak všechno pošlu do pekel nebo do ráje. To se uvidí. Jestli zůstanu na zemi, tak se z toho asi zblázním.
Když se zhluboka nadechnu je to pryč asi na vteřinu. Ale to je vše.
Ta tíha je nesnesitelná a já si přeji abych už mohla udělat plán, ale ono to nejde. Nejde, protože pak by mě zabilo mé svědomí a nejenom to.
Nemůžu nic dělat a ta bezmoc mě ničí.
Chci jen jedno. Teď mám cíl. A já ho dostanu.
Budu víla a ono to půjde.
A budu mít svůj princeznovskej příběh, co hezky končí. Ale tenhle nikdy nezkončí!!
Už ne.

Skoro jako Nastěnka

5. května 2014 v 16:39 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
*nemá nic společného s Mrazíkem, ani tu Nastěnku. Jen prostě chci.*

Seděla na kraji a zírala na keř. Vypadalo to, že se v něm něco pohnulo. Lehce pootočila hlavu a hned jí zase vrátila zpět. Pohled měla rozmazaný a zamlžený. Sotva viděla projíždějící světýlka. Byla tma a lidé akorát odcházeli domů. Tak 2 ráno. Chodili okolo ní, ale ona jim nevěnovala pozornost. Všímala si jen své pochroumavé vize. Hlava se jí točila, ale věděla, že to není z pití. Tím to nebylo. Ani oči jí nepálili z kouře. Ne e.
"Myslel jsem, že si šla domů," uslyšela dobře známý hlas. Jo, přesně ten.
"Ne"
"Neměl tě odvézt?"
"Jo, ale nechtěla sem bejt s ní v jednom autě.. Domu se nějak dostanu" zvedla se a zavrávorala. Seděla tam dlouho až jí zdřevěněly nohy. Pořád se jí motala hlava, ale tentokrát už mělo své slovo i všechno to, co do sebe ten večer nalila. Nešikovně se otočila. Bylo jí jasné, že tam není sám, slyšela, jak dýchá. Tohle vždycky nenáviděla, lidi, co dýchají nahlas. Uviděl ten ublížený výraz. Bylo mu jí líto. Konečně. Ale teď už to nemá smysl.
"Mějte se" hlesla, seskočila dolů a rychlým krokem upalovala domů. Nevěděla, zda jí pořád ještě vidí, ani jestli tam pořád stojí a bylo jí to jedno. Dala se do běhu. Když doběhla k parku narazila na rozbouraný chodík a zřítila se do připraveného štěrku. Chvíli zůstala ležet. Po chvíli uslyšela smích. Ten hluboký smích. Zřejmě šel taky domů. A viděl jí.
"Co to tady vyvádíš? Proč běháš ve tmě?"
"Potřebovala jsem.. Běžet"
"Jo a teď jsi přistála. Je ti něco?"
"Jo, ale nemá to nic společnýho s tim, že teď budu pár dní kašlat kamínky."
"Co se stalo?"
"Děkuji za účast, ale nechci zase strávit noc v parku stěžováním si, jak je všechno mizerný."
Snad poprvé v životě uviděla na jeho tváři upřímný úsměv. Nic nepředstíral. Prostě se jen smál tomu, jak je hloupá. Nechala se od něj vytáhnout na nohy. Vždycky si říkala, proč všechny nenávidí. Proč se dokáže bez urážení okolo bavit jen s dvěma lidmi. Proč ona je jedním z nich. Jenže tohle nebyla ta noc, kdy to měla pochopit.
Druhý den ho znova potkala. Byl zase s ní. Dýchala nahlas a jí to rozčilovalo.
"Hele, bylo mi mizerně, když jsem tě tak viděl."
"Jen pokračuj, užij si to, dokud mě vidíš." řekla otočila se a odhopkala pryč.
*připomíná mi to ten, co jsem si tuhle fotila. Bylo to fajn, bylo to hezký. Ever.*

Kaktusové pití

3. května 2014 v 22:08 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Začalo to tequillou..
Ono když jednou schytáte čistej průstřel, tak je pak jedno, kdo se v tom šťourá, vždycky to bude nanic.
A schválně jsem si vzala šaty od G.
Protože mám ráda rozcuchané lidi.
A pak se pilo.
A chodilo ve vánici domů. A je jedno kdo kdy a kde, jsou věci, které člověk nezapomene. Nikdy. Ever.
Jak říkala Cassie:
"Hodně jsme cestovali. Bylo to skvělé a pak to skončilo."
"Proč?"
"Protože, kdyby to neskončilo, bylo by to navždy."
Asi je to seriál pro hloupé teenagery, ale.. Má pravdu. Někdy až moc. Zvlášť Cassie.
Prostě ne. Tohle nejde.
Tenkráte poprvé jsem si pálila prsty svíčkami. Teď už žádné nemám.
Podruhé jsem to vyřešila krapet radikálněji, ale stálo to za to. Šla bych do toho znovu, ale jen, když se nikomu nic nestane. Tudíš né teď. A to nevím, co to se mnou bylo možná i je. Protože když jsi čtu svůj textový dokument č.1, tak mi je pořád smutno. Co si myslím?? Že to snad mohlo jít. A to asi těžko. A já to vim. A on to ví. A ví to asi každej na světě, co ho zná a co zná mě. Jenže mě to ti lidi pořád kazej. Nevim, co je tak bere.
A potřetí. Hmm.. Řešení jsem měla. Ale odfoukl ho vítr. A nic s tim nenadělám. A netušim, co to je. Protože takhle to stejně nemělo být. A protože to bylo jen horší a horší. Protože by to stejně nikdy lepší nebylo. Myslim, že pro to má filosofie nějakej název. Jenže. Myslim, že né každej je duševního spojení schopen. A taky tu byl ten problém, že on filosofnevímkdo řekl, že to jde jen mezi mužem a mužem. No.. Tak si nepřipadám. Ale myslím, že to jde. Michal vždycky řikal, že sem moc kluk. Asi na tom něco bude. A řekla bych, že to s tímhle má krapet společného. No nic tohle pošťourání nebylo vůbec pěkné zvláště proto, že to sebralo jinou část duše, než obvykle. A to musím ří že s Z to bylo kurvaúchvatné. A i to jsem přežila. A tohle už je doba. A pořád to tam je. A nikdo mi nepomůže.
No a naposled. Pořád mi běhá mráz po zádech. Pořád mi cukají koutky. A vůbec. Připadám si tak celá. Nadzvedává to ten kámen, kterej tou dírou ne a ne vypadnout. Jenže.. To není tak lehké. Je to dálka. A tak to prostě není to ono. Ale je to kurvaono, když to dálka není.
Nevim, co mám dělat. A on asi nikdo nepomůže. Protože už v noci ani nemůžu moc spát a nevim, jestli se mi chce umřít z toho, že tu neni a nebo z toho, jak jsem se chovala.
Dřív jsem chtěla bít jako Debbie.. Teď chci být štítonoška. Myslim, že trocha zabíjení a kuchání všeho okolo by mi prospěla.
Ani nemám okousané nehty. Prostříhala jsem si vlasy. Je to krásný.
Štve mě, že lidé nedokáží být přáteli. Někdy. Kvůli tomu, že se to nehodí. Jenže.. Já jsem speciální, asi by to měli chápat.
Jsem zamilovaná tak jako tenkrát. Předtím jsem si myslela, že už nic lepšího nedokážu. Že je to vše, že prostě kouzlo nebude. A tedy. Už asi nikdy nebude takové, ale bude alespoň nějaké. Snad doufám. teď tam je. Ale poněkud skomírá, protože pryč.
Ale tohle prostě zvládnu a všechno bude hezky růžový, přesně tak, jak to chci!! Nezájem. Je mi jedno, že ty brejle sem si tenkrát rozsedla (a vtipné na tom je, že jsem si skutečné rozsedla růžové brýle), ale to mě nezastaví!!
A teď si počkám, až zas bude čas se kamarádit.
Do té doby.
Hmm..
Asi budu kreslit, malovat, číst.. A pravděpodobně se učit na maturitu a čekat na 16. červen.
Kruci c: