"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Únor 2014

Předitalská fantazie.

28. února 2014 v 20:15 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Né, že by text úplně souvisel s nadpisem. Ale tenhle bude. V noci odjíždím. A tak doufám, že neumřu nevyspáním. Trochu jsem se poprala s jednou věcí, která zatím nemá konec ani začátek, ale jen útržky. A tady je jeden z nich.

Ultramarínový Hág se vznesl do vzduchu. Launo ucítila takový příval energie, až jí vytryskly slzy. Nikdo neříkal, že to bude snadné. Rozhodně ne předtím a ani teď. Otočila se zpátky k půlkruhu lidí, kteří jí bedlivě pozorovali. Byli tam všichni. Všichni ti, kteří jí pomohli. Cítila jejich sílu, ale nebyla si jistá, jestli i oni cítili to, co se právě stalo. Očividně byla jediná, kdo mohl Hága opravdu vidět. Usmívali se, jenže to nebyl úsměv úspěchu, ale stálého očekávání. Uslyšela kroky. Otočila se prudce doprava, aby zahlédla, jak první z nich přicházejí.
Ale nebyli to stroje. Byli to lesní lidé.
"Cítili jste to?" zeptala se a zoufale pohlédla na Erthora.

"Jistě, že ano." Odpověděla nejvyšší. Uviděla, jak se Launo nadechuje, aby něco řekla, a zastavila ji. "Ještě není všemu konec, závěrečná bitva přichází."

Je to trochu fantazy. Moje mysl vymýšlí spoustu všemožných krátkých scének. Moje fantazie mě někdy až překvapuje, jaké konspirační teorie dokáže vytvořit. A ještě divnější je, když se i splní.

Ne-dělám, co můžu.

24. února 2014 v 21:24 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Bla bla, neska je to lepší, ale potřebuju si trochu provětrat písmenka v hlavě.
Dneska jsem si v látkářství nakoupila látku, zítra si jí nastříhám a pak si udělám potisk - a brzy bude nový super penál.
Dobrý penál aby člověk pohledal..
Kočičková kabelka potřebuje perličky - číňani na nich už pracují bych řekla. Pak taky potřebuje koženku.. Za tou se vydám až po prázdninách (co kdybych náhodou narazila na nějaký super italský zdroj koženky.. Čirou náhodou.)
Možná budu mít fialovou věc od G. Záleží, jak bude věc vypadat naživo.
A taky pravděpodobně potentuju fyziku, protože koukám na Swith at birth a nemůžu se řádně odtrhnout. Hold ten kluk je fakt divnej a já furk nemůžu pochopit, co na něm vidí. A navíc mi nejde do hlavy, co se jim občas děje v jejich hlavách. I když vim, že i tady to umí být absurdní.
Psala jsem o lidičkách, co se ztratili v lese. Přemýšlela jsem o rozvinutí, ale.. Asi neee..
Krom toho asi zneužiju téma. Potřebuju si něco ujasnit a bude tam fantazie až až.
Připadám si zvláštně.
Tak nějak jinak.
A nejsem si jistá čim to. Že by to, že mám být dospělá?? Nebo je to tím, že si nemůžu stěžovat, ale přesto je to vcelku na nic. Nebo obojí. Nebo něco jiného. Takový ten zvláštní pocit, co člověka normálně přišpendlíé k zemi uprostřed podivného večera a on prostě neví, co s ním. Jenže tenhle je nějak jinačí. Takový. Polotežký. Jakože.. To není tak hrozné (nehledě na to, že letos v únoru si vedu naprosto skvěle, počkejme na duben - květen), ale je to divné.
Protože se mi chce křičet, protože jsem se dneska málem neudržela a začala panikařit.
Občas si prostě říkám, že tohle nebude fungovat. Né, proto, že bych nechtěla, ale proto, že se stane něco, něco se nějak udělá jinak, než by mělo a prostě. Prostě.
Je to jinčí. A me gusta kind of.
Potřebuji nový pokoj, nový prostor. Nový prostředí.. A přesto bych odsud nedokáazal odejít.. Rozhodně né v dohledné době..........
Snad mě zítra číňani zase potěší.. Trochu víc - pro mě.

Jarní kryt.

16. února 2014 v 10:48 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Baterky do foťáku a ukrást stativ.
V úterý se bude píchat.
Sluníčko mi zmizelo.
A zítra mám doučovat.
Čekám čekám na věcičky. A tak nějak si říkám, že na mě za chvíli přijde policie.
Ale aspoň mám vyřešený věci.. Více méně.
Teď musím udělat pavouka.. A jít slavit.
A pak..
Asi panikařit a přemýšlet.
Šít.
A možná dělat něco produktivního.
Třeba se vyfotit.
A pořídím si jarní kryt. A je to.

2050 x

15. února 2014 v 22:55 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Mám takovou ideu.
Jestli jednou budu stará, protože se toho taky nemusím dožít.
Chtěla bych mít domeček s verandou, která má výhled na moře. Ale né na takové to moře zelité sluncem jako v létě, ale na to anglické vikingské moře. Na to, jehož vlny se lámou dole pod útesy a voda se tříští na skalách. Měla bych tam křesílko a vždy, když bych zrovna chtěla, četla bych si. Okolo mě by hopkalo pár koček a na zábredlí posedávali krkavci. Určitě by těch zvířátek bylo víc.
A on by se mnou pil čaj a smál se těm hloupostem, co říkám.
Když nad tím tak přemýšlím, tak v tu chvíli člověk už prostě jen čeká. Naštěstí to ta zvířátka trochu zpochybňují a navíc bych i tak mohla pohát těm opuštěným. Ale i tak.. Je to smutné. Prostě jen už vědět, že za chvíli bude pravděpodobně konec. Užívání si té jeho přítomnosti. Ale to je tak vše. Další dobrodružství se už nekonají.
To je to, co mě stále drží tu. Dobrodružství. Kdybych věděla, že celý můj život už bude pouze spočívat k existeci tak, jak jsem, asi bych se cvokla. Jenže já ještě mám co očekávat. Zrovna teď je ta chvíle, kdy si člověk řiká, že je konec. Konec dětství. Ale já budu dítě ještě dlouho. Tak dlouho, dokud budu mít na co se těšit. Dokud budu vědět, že něco bude. Protože když už nic, tak vím, že odjedu a všechno bude dokonalé. Vždycky to bude dokonalé. I když jen na chvíli. Ale bude. Jsem v tom až po uši.
A jen tak mimochodem.. Miluju vikingy <3

Věcičky.

7. února 2014 v 21:16 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Jsem nemocná. A tak myslím, že mám právo trochu se porozhlídnout o internetech po věcičkách, které bych si ráda pořídila. A taky by byly důvodem vyhození půlky těch, co mám..
Věcičky, které každou chvíli přijdou:

Myslela jsem, že to bude lepší.

6. února 2014 v 20:18 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Ale ne, je to horší.
Mám kašlík a teplůtku. A zítra mám jít plavat.. No to určitě..
Mám šílený nutkání být někdo jiný. A ani tak ne někdo, jako prostě být jiná. I když si myslím, že to mojí momentální nemoc nevyřeší. Stejně nevím, jak působim na ostatní. Chci být Cassie. Trochu.
Ne, trochu víc.
Zase na ně koukám.
Chci mít růžovou hlavu a vypadat jako holky z tumblru.
Ale asi začnu ničením věcí, které nechci, nepotřebuji a tak..
A to bych měla dělat maturitní otázky..
Přecejenom to ta angličtina asi dneska vyhraje.
Protože to se aspoň nemusím zvedat.
Na vrahy kašlu.
Ostříhám si torchu vlasy.
A půjdu do zoo. V červnu, ale půjdu.
A nechám motýli si mi sednout na ruku.
A budu si užívat.
A bude to super.
I bez srand.
Objednávám z ebaye.. A půlka toho je pro Terku. A druhá půlka dárky.. Ale už se těším.
Neska přišla první věc - takže to funguje.
Už se těším na můj nový stuff :v
A na to, až ten starý pošlu někam..
Angličtina. A tak.
Kigurumi.. Je mi jedno, jak je roztomilý, ale prostě mi ho koupí máma.
Jop :v

Enroll a tak okolo

4. února 2014 v 21:10 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
V pátek jsem měla ples.. Rockenroll.. Pořád jsem to tak nějak nevstřebala.. Bylo to skvělý, jelikož se většina mé aktivity na plesech skládá z toho, že piju a hledám relativně tichá místa. Měli jsme vlastní šatnu. Takže jsme strávili většinu času tam a pili náš vlastní alkohol (rebelové :v ). Měla jsem super šaty, protože to řekl F a když to řekne on, tak to něco znamená. G byla ninja. A ostatní byli více méně bonbony.. T zas dělala blondýnu. Byla legrace. Kytka žije a mám doutník.
Všecky dny okolo byli spektakulární, protože přijel a já si poletovala jako zasažená elektrickym proudem.
Potřebuju prázdniny. Už zase.
Panikařím. Už zase.
Protože poslední příjmačky. A pak dlouho nebude volno. A když bude, tak budu prknovat. A tak..
A teď sem buď šíleně unavená nebo začínám být nemocná.. Nebo obojí.. Kdo ví.
Až se trochu vzpamatuju, něco udělám. A pak sem taky dám výtvor. A tak.
Krom sovjí momentální přilepenosti k zemi si lítám. A brzo asi začnu lítat v estetice..

Tenkrát.

1. února 2014 v 20:28 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Našla jsem to!! Věděla jsem, že jsem někde minulý rok vyplodila tuhle úchvatnost. A nemohla jsem jí najít. Aneb nedělejte složky, co se nedají najít.
Bylo to zvláštní. Je to jeden z těch, které si pořád pamatuju. Bylo to nazačátku zimy.

Seděla u prázného stolu. Očima prázdnýma a přece plnýma smutku zírala na láhev piva, která stála před ní. Málo kdo věděl, že ve skutečnosti moc dobře ví, co se kolem ní děje. Moc dobře vše vnímala a věděla. Co nevěděla a nebyla schopná vnímat byli její pocity. Bývá to tak. Zvledla pohled a koukala přímo na něj. V místnosti nebylo příliš lidí, pár stolů, bílé zdi. Upírala svůj pohled téměř přes celou místnost, jako kdyby měla v očích lasery a chtěla nechat shořet jeho vlasy. A přitom se tvářila mile. Smutně, ale mile.
Nemohla to vydržet. Zvedla se a vydala se na vzduch. Na mráz. Sedla si na zasněženou lavičku a koukala do tmy. Červené vlasy jí splývali po zádech a oči vlhly. Nelíbilo se jí to. Přišel. Byla cítit jako "legrace". Těžko říct, kde se to v té hodné holčičce vzalo. Hodil jí bundu přes ramena, ale ona jako by ho nezaznamenala. Jako by se nic nedělo a ona tam seděla sama. Nevěděla, co chce. Chtěl jí přinutit, aby se zvedla, ale byla jako loutka. Skoro ho stáhla s sebou na zem. Když se mrzutě se sklopenou hlavou postavila na svoje 14ti centimetrové podpatky neubránil se povzdechu. Je to s ní těžké. Musel si jí znovu prohlédnout. Měla úzké černé šaty, které jí slušely jako nikomu, dlouhé vlasy měla zvlněné vlhkostí, která se toulala ve vzduchu. Pihy, které vyskakovali jen na sluníčku byli téměř úplně světlé jako její pleť. Kdyby si lehla do sněhu nikdo by jí nenašel. Vzal jí za bradu a koukal jí do očí. Řasenka se jí malinko roztekla z pláče. Moc dobře to viděl. Přes to, že normálně byla malinká a sotva na něj dohledla teď jejich oči od sebe dělilo sotva 5 centimetrů. Chtěla uhnout, ale bála se. Bála se úplně stejně jako koukat se do jeho očí, které jí tolik ublížili.
Její rty chutnali jako konopí.

Věčně mrznu, ale včera ne. Je to trochu divné, když se cítíte opile až na to, že nejste v náladě (ne déky alkoholu) a ani se vám nemotá hlava. A konečně se potkali. No nic.