"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Prosinec 2013

Sněhobílá.

26. prosince 2013 v 15:47 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Venku byla tma a ona seděla v pokoji se zapálenými svíčkami. Už jim zase v dome někdo vyhodil proud. Tenhle měsíc už to bylo potřetí. Bylo by to vcelku hezké, kdyby pokaždé nebyla nucena sedět sama v pokoji a koukat, jak všechny ostatní domy svítí.
Teď, v době vánoc, jí blikající světýlka provokovala ještě daleko víc. V oknech protějšího domu skotačili sobové a podobná zvířata. Na chvíli zatoužila vrátit se zpět domů. Do jejichdomu v lesech, kam se v zimě člověk dostane jen pokud má opravdu dobré auto. Chtěla zase vidět zasněžené lesy, chodit mezi stromy na dlouhé promrzlé procházky. Chtěla zase po dvou letech být s rodinou a užívat si společných Vánoc a přírody.
Jenže to nešlo. Když odjela, věděla, že se nebude moct vracet, kdykoliv se jí zachce. Ale bylo t její rozhodnutí a ona ho teď litovala. Sfoukla svíčku, zachumlala se do peřin a se vzpomínkami v hlavě usnula.

Ráno jí probudil zvonek. Měla dovolenou, ale jak nebyla zvyklá bleskurychle vyrazila ke dveřím a bála se, že pro ní jde někdo z práce. Byla to jen paní pošťačka, která zkoušela, zda náhodou není doma. Oblíbila si jí a tak přesto, že bylo téměř nemožné jí dopoledne zastihnout doma, stejně každý balíček vláčela s sebou a zkoušela to. Dnes tomu nebylo jinak. Jenže, ona žádný balíček neočekávala.
Když paní pošťačce patřičně poděkovala balíčkem domácích sušenek, převzala si balíček a odešla do pokoje. Položila balíček na stůl a její kočička se okamžitě vydala prozkoumat novou věc. Jakmile si balíček prohlédla zjistila, že sama se do něj nedostane a počkala až ho panička otevře. Ale ta jen koukala na adresu. Byl od její mámi, Vánoce patrně letos přišli o dva týdny dřív. Když otevřela, tak kromě ponožek se soby a pár kočíčch konzerv objevila ještě obálku. Jelikož se ale číča dožadovala svojí dávky dárku, musela jí odložit. Když pokládala mističku na zem začal jí zvonit telefon. Ani chvilku klidu si neužije. Její kamarádka. Nutně potřebuje pomoc. Oblékla se a vyrazila.
Ukázalo se, že ta nutná pomoc byla způsoběna pouze nerozhodností v barvě bot. Po prolezení ještě asi tak dvaceti dalších krámků byla konečně propuštěna domů spolu s novou halenkou, kterou prostě musela mít. Konečně se zase vrátila ke svojí krabici. Vzpomněla si na obálku a otevřela jí.
Na zem vypadla letenka. A dopis. Chvíli držela v jedné ruce dopis a letenku ve druhé a nevěděla, na co má koukat dřív. Nakonec se rozhodla a nejprve rozložila dopis. Byl do mámi. Prý už se tak dlouho neviděli, že chtějí, aby přijela na vánoce k nim. Koupili jí letenku jako jeden z Vánočních dárků. Má se sbalit a za týden přijet. Nemohla uvěřit svým očím. A vážně letenka byla k nim domů na příští týden. Chvíli jen seděla s otevřenou pusou a v hlavě se jí honila hrouda myšlenek. Jet domů? Jo. Ale, co moje projekty?
Druhý den chodila jako tělo bez duše. Nakonec se jí kolega zeptal, proč je tak mimo. Když mu všechno vyklopila, přesvědčil jí, aby se vykašlala na projekty a jela. Letenku už stejně má. "Největší problém by ti mělo dělat nakoupení dárků." A měl pravdu. Druhý den si zase vzala volno a volala kamarádce. Nutná pomoc. Během ani ne 3 hodin měla všechno připravené a nachystané na cestu. Jak dárky, tak měla téměř všechno zabaleno. Těch pár dalších dní udělala několik nových návrhů a začala pár projektů, které měli být hotové až na konci ledna a tak se s klidem vydala na vánoční cestu domů.

S letadli si nikdy nerozumněla, ale cesta proděhla v pořádku. Čičina její většinu prospala a jakmile letadlo přistálo, vzali si svoje zavazadlo a vyrazili do haly. Tam už na ní čekal její táta. Mával jako kdyby poprví v životě uviděl Santu. Celou cestu do domu si povídali o tom, co je nové. Hodnou chvíli se vymotávali z ulic města, které bylo tím předvánočním shonem a výzdobou tak jiné, než když tu byla naposledy. Pak zamířili do hor. K jejich domku. U dvěří je čekala máma.
Jakmile vstoupila na zem před domem, byla zase doma.

Celé dny si připadala jako ve snu. Všechno bylo jako když byla malá a nechtěla, aby to skončilo. Blížila se váteční večeře a celý dům byl provoněný vůní jídla. Ťap chodila po celém domě a nasávala vůni, ale po chvíli jí to omrzelo a sedla si za okno. Po chvíli zavětřila venku něco, co přilákalo její pozornost. Ve chvíli, kdy táta otevřel hlavní dveře, nepozorovaně vyklouzla ven. Nikdo si jí nevšiml a tak se vydala za čmuchem.
Večer si rodina společně sedla ke stolu. Myslela si, že Ťap sedí u mističky a dává si svou večeři, ale když se ohlédla, zjistila, že mistička je stále netčená. Začala se divit, kde je, ale máma jí uklidnila, že asi jenom nemá hlad a někde se schovává.

Když se ale neukázala ani ráno, začala se bát. Přece nemohla utéct ven. Když se podívala z okna, matně viděla ťapky vedoucví od domovních dveří do lesa. Ještě než se zbytek rodiny vzbudil a začal vybalovat dárky, oblékla se a vydala do sněhu. Sledovat stopy nebylo lehké. Přes noc napadl další sníh a tak se místy úplně ztráceli. Naštěstí tyhle lesy moc dobře znala.
Najednou ale narazila na novou cestu. Pravděpodobně jí tu někdo udělal nedávno, protože si nepamatovala, kam vede. Ale stopy vedli po ní a tak se vydala do neznáma. Po pár zatáčkách narazila na menší domek. Takový hezký relativně moderní. Stopy vedli k němu. Když uviděla, že několikrát okolo dům obcházejí, ale nikde nepokračují do lesa, rozhodla se, že zaklepe.
Chvíli nikdo nevycházel, ale pak ozvali kroky a otevřeli dveře. Stál v nich chlapík né o moc starší, než ona. Vypadal vcelku obyčejně, ale v obličeji měl trochu překvapený výraz.
"Víte, neviděl jste tu někde kočku? Myslím, že mi utekla a stopy vedli sem."
"Vy myslíte tohohle chlupáče?" zeptal se a odstoupil ode dveří. Uviděla Ťap, jak leží na gauči a spokojeně vrní.
"Jo, to je přesně ona." Byla ráda, že jí našla, ale on nevypadal moc rád, že by jí musel vrátit a tak jí pozval alespoň na čaj.
"Jste dobrá stopovatelka."
"Sama se trochu divím, ale jsem ráda, že jsem jí našla. Doma bych si pak připadala hrozně sama."
"Vy tad bydlíte sama?"
"Ne, jsem to u rodičů, pracuji v Evropě."
"To je docela dálka."
"Takže to vy jste tu sám uprostřed lesů."
"Jo.. A je mi tu fajn, když tu zrovna jsem. Mimochodem, říkejte mi Benji. Jak se jmenujete vy?"
"Annie. Ráda tě poznávám." Na chvíli zavládlo trapné ticho, ale pak se rozhodl, že jí odveze domů, stejně musí do studia. Bylo jí trochu trapné se ho ptát, proč musí zrovna teď do studia a tak to nechala být.
Celý zbytek svátků přemýšlela, co dělá tak sám v lese, ale když se vrátila domů, už si pomalu ani nevzpomněla, jak vypadá. Zavalila jí práce ze všech stran a několik měsíců nedělala nic jiného.

Když jí kamarádka celá nadšená pověděla, že s ní musí jít na koncert, byla trochu vedle. Vždyť nic takového neposlouchá. Odmítla. Ale kamarádka jí stále přesvědčovala. Nakonec musela uznat, že ta hudba není vůbec špatná. Pak jí postupně popisovala všechny členy a to, co na nich má nejradši. Když jí před obličej začala rvát obrázky, chvíli si je prohlížela. Jednoho z nich už někde viděla. Ale nemohla si vzpomenout. pravděpodobně někde v televizi, když jsou teda tak slavní. Navečer kaamrádku konečně vyhnala ze svého bytu s tím, že s ní na ten koncert teda půjde. Jen, co zavřel dveře, volala jí máma. Dnes si teda rozhodně neodpočine. Hodnou chvíli se vybavovala s mámou, když Ťap začala jančit jako by byl někdo za dveřma. Otevřela je. Nikde nikdo. Zase je zavřela, ale Ťap stále seděla před nimi. Ať si sedí. Hovor s mámou s zdál únavnější, než kdy jindy. Sedla si na gauč. Sotva se opřela ozval se zvonek. Co za lidi asi tak chodí povečerech zvonit. Ťap vyváděla ještě víc. Otevřela dveře. Telefon jí spadl na zem.
"Ahoj." Usmál se.
"Benji?" Překvapeně skoro vykřikla.
Rychle si uvědomila, proč jednoho člena kapely poznávala. Žádná televize, ale zasněžená horská chatka.

Ohnivý králíček.

23. prosince 2013 v 17:59 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Už zítra :3
Sice jsem pořád mrtvá a nedospala jsem všechno, co jsem chtěla.. Ale jsem ráda, že jsou prázdniny. Včera jsem dodělala límeček z korálků. Dneska snad udělám černý. Ještě jsem trochu chtěla prostřídit svoje věci. Oblečení. A tak. Aby se mi pak všechno vešlo.
Nestihla jsem Vánoční povídkovou soutěž, protože jsem dodělávala portfolium, ale stejně to dopíšu.
Taky jsem se přihlásila do RedRaven soutěže. Kdyby jste mi někdo chtěl dát like tak TADY.

Krapet mi došli slova, ale zítra jich snad bude víc.
Můj výtvor. Možná bych je pak mohla i prodávat.. Kdyby měl někdo zájem.

Takže černý límeček, oblečky, a pak začnu dělat i jiné věcičky. :)

Jako dospělá.

19. prosince 2013 v 22:13 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Jsem prosincově aktivní, jak to tak vidím.
Ale na mou obranu. Odeslala jsem 3 přihlášky a všechny správně.
Už jsem odeslala jedno portfolio a dostala dvě pozvánky ke zkoužkám. Jej. Tak nějak.. Si připadám jako dospělá.
Ale to, že jsem ještě malý dítě, to oni ještě nevědí, heheh.
Navíc předtančujeme a je to hustý. Už máme jedno promo k plesu a druhý je zrovna vytváří. Jo, budeme mít nejlepší proma a vůbec. ENROLL.
Mám zabalený vánoční dárky, krom jedněch a ty ještě vyrábim. A pak taky dárek pro Piho nemám zabalenej, protože on pořád kouká. Čoko kalendáš se blíží ke konci a já se blížím k polovině Bylo nás pět.
Začla jsem vyrábět límeček z perliček. Zítra mi vrátí mámu. A já snad zvládnu zítra oběhat město, vytřídit šatník a ještě kouknout na písmenka na vánoční soutěž. Jeeej. V sobotu se možná vydáme fotkovat na redraven soutěž. Snad.
Momentálně se mi motá hlava takovym způsobem, že se divím, že mám všechno nalepení rovně, píšu správná písmenka a zvládám číst... Uf..
A zítra Božáky.

Šmarja

19. prosince 2013 v 17:56 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Pořád, pořád a pořád se řeší.
Přijde mi, že lidé o nich mluví neustále. Tey hlavně všichni ostatní. Jakože lidé z ostatních škol a možná i tříd. A internetový svět. A samozřejmě časopisy. Vždy, když si z nostalgie začnu prohlížet obálku Popcornu nebo Bravíčka je tam jen samé "ten se rozešel s touhle", "tihle dva se dali zase dohromady", "Vrátí se tahle k tomuhle nebo k tomuhle", "Test, jaký typ kluků se k tobě hodí", bla bla bla bla bla... Což o to, že jsou to drby to by mi ani nevadilo. (I když podle definice drbu - který snad měl být nepravdivý, ne?? - je ani nešířím, pokud se omylem nespletu, ale i tak.) Spíš mi přijde příšerné, že se do tohohle všeho vrtají i všichni ostatní.
Ano, zeptám se na názor kamarádky, ale to je tak všechno. Neptám se půlky světa a hlavně mě názor půlky světa nezajímá. Samozřejmě občas někomu 'poradím', ale moje rady jsou vážně něco.
Vždycky (stávalo se to hlavně na jaře), když spolužačka začala řešit jejího tehdy už bývalého měla jsem chuť se prostě zvednout a odejít. Krom toho, že se stále opakovala, tak její názory mi přišli naprosto nerozumné, nelogické a i nepraktické. A tak je to téměř u každého. Jen občas mám pocit, že dotyčného uškrtím, jindy chci prostě odejít.
Shira a vztahy jsou kapitola sama o sobě. Asi se na světě nenajde moc lidí, kteří se daleko víc trápí kvůli dobrému vztahu, než kvůli vztahu, který neexistuje. Tedy.. Přijdu si daleko víc vyrovnaná v případě, že po mě nikdo nic nechce a já mám svou oběť.
Řekněme to tak, že když je všechno v klídku a nemám si na co stěžovat, tak má něco, co bude pravděpodobně duše, protože takovouhle část těla jsme v biologii asi nikdy nebrali, chuť utíct ze mě ven. Já jí mermomocí držím a snažím se jí vysvětlit, že nemá proč utíkat, že je všechno fajn a má zůstat, kde je, protože to leda tak všechno zhorší. A pak je tu druhá možnost. Nikoho nemám, ale mám objekt. Těch objektů v mém okolí není mnoho, ale pár jich tu je, takže vždycky se nějaký najde. A Shira je v pořádku, všechno se jí daří a nemusí panikařit. Duše je tam, kde má a jen a jen se rozvíjí. Jenže v tu chvíli se se mnou chtějí všichni kamarádit a já neumím člověka poslat prostě někam nebo ještě hůř začnu mít dotyčného ráda. A pak zas duše jančí.
Prostě ideální stav pravděpodobně neexistuje. Ještě, že už jsem se krapet cvokla a snad už to horší nebude.
Zpět k lidem. Přijde mi, že to mají 'podobné'. Funguje to asi takhle. Někoho si najdou, chvíli píšou všude srdíčka, ale pak se začnou hádat a všechno skončí (bravo těm u kterých ne). Pak chvíli skuhrají. Někteří pak skuhrají dlouho, že je nikdo nechce (až několik let). A pak si zase někoho najdou a zse znova. Občas to někomu vyjde. Ale vždycky mi přijde, že jakmile je někdo sám, tak chvíličku po rozchodu už zase někoho hledá a nutně potřebuje. Lidé prostě neumějí žít sami. A to mě přijde creepy. Né, že bych chtěla být 100% sama, ale občas to neuškodí. Jako kdyby byla společenská nutnost někoho alespoň chtít.

Světýlka

4. prosince 2013 v 20:28 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Každý rok je to stejné. Venku mi začne být šílená zima a za okny se objeví světýlka. To znamená jediné - blíží se moje narozeniny a kousek za nimy i Vánoce. Doma začínají plápolat svíčky a za dveřmi na zahrádku sedí stromeček.
Mám ráda Vánoce. Ráda rozdávám dárky, ráda je vymýšlím, ráda je vyrábím a ráda je balím. Navíc je všude taková hezká atmosféra. Každý rok je to pořád stejné a připomíná mi to dětství. Ráda trhám balící papír a nechávám se překvapit.
Kažný rok.
Alespoň něco je dobré na tom cyklu oslavování slunovratu. A v podstatě budu radši oslavovat, že den je zase delší a delší, protože to znamená oteplení. Nejsem věřící a křesťanství pro mě znamená jen těch pár svátků, které se tu slaví. Jo, slavím vánoce, ale ty mají podle mě smysl jinačí, než křesťanský. Velikonoce.. Jo, nabarvím pár vajíček a tím končím, protože to pro mě nic neznamená.
Ok, asi zním jako materialista. Protože to vypadá, že ráda dostávám dárečky. Ovšem, kdo není rád, když něco dostane, ale já mám moc ráda tu atmosféru.
Nikdy jsem neměla v plánu, že bych byla nějaká domácí panička, ale jestli budu jednou velet nějakému bytu, tak tohle období bude jedinné, kdy to tam bude vypadat jako v bytě. Mojí pracovnu/ateliér nepočítám, tam nebude pořádek nikdy.. Nikdy!! Ale jinak v celém domě budou vonět vonné tyčinky a napečené cukroví. Samozřejmě speciální. Budu mít nějaký hezký stromeček, kdo ví jestli vůbec živý. A budu si dávat s dárky záležet stejně jako teď (jo, všechny už mám asi 3 týdny nakoupené a pouze dodělávám ty vyráběcí).
Jo.. To bude můj advent.