"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Číslo osm.

9. srpna 2013 v 14:28 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Taková jedna malá příhodička, která se přihodila mému malému já.
Jako malá jsem zřídka kdy jezdívala autobusem. Nebylo to snad proto, že by rodiče chtěli, abych všude chodila pěšky, ale když jsme někam jeli, jeli jsme tam autem. Moje máma s autobusy neuměla (a stále neumí) a tak jsem jím jezdíval pouze tehdy, když jsem přespávala u jedné známé. Vždycky mi to připadala strašně vzrušující, protože jsem v tom narozdíl od většiny spolužáků nevyrůstala.
Pak ale nastala změna a já jsem se měla nechat vydat do spárů autobusu a trolejbusů. Stalo se totiž to, že jsem začala chodit do města ně kroužek angličtiny a neměla jsem se tam jak jinak dostat. Naštěstí se na úplně stejné kurzy zapsal i můj spolužák a tak jsem každotýdennímu stresu s tím, jestli nastupuji do správného autobusu, unikla. Jelikož bydlel relativně nedaleko ode mě, tak jsme jezdili společně i po skončení hodiny domů. Každý týden a já se tam nemusela starat. Věděla jsem jen, že domů jezdím autobusem číslo 8 a to mi stačilo ke štěstí.
Jednou, když jsme zrovna seděli v autobuse a mířili na kurz jsem se kamaráda zeptala, jestli pak pojede domů. Odpověděl mi, že ne, že musí s mamkou do města. V tu chvíli mě zachvátil strach. Bála jsem se, abych nastoupila do správného autobusu. Přestože jsem mohla klidně jít pěšky, tak jsem se raději stejně vydala na zastávku a tam nervůzně čekala. Když dorazil můj autobus, tak jsem v klidu nastoupila a říkala si, jak jsem to zvládla. Autobus zatočil nahoru do kopce a já si říkala, že už mám vyhráno. Už byl na zastávce před tou, na které vystupuji, a měl zatočit dál do dalšího kopečka. Nějednou se ale vydal dál rovně. Věděla jsem kam, to místo jsem znala. Jenže mi to bylo divné. Nikdy tam přeci nejel? Tak proč teď? Strach z toho, jestli nenajede na dálnici (jak by se na ní ale mohl dostat?) a nepojede na sídliště jinudy byl tak velký, že jsem radši vystoupila a došla ten kus pěšky. Když jsem se otočila uviděla jsem, jak se autobus šine dál zpátky, tak odkud přijel a pokračuje v cestě nahoru do kopečka.
Byla to jen hloupá točna!
(Fotky z tumblr.com)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama