"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Srpen 2013

Slečna

29. srpna 2013 v 21:46 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Byla mladá, krásná a žila ve velkoměstě. Každý den chodila okolo starého bezdomovce nad kterým ohrnovala nos. Snad každým dnem víc a víc. Chodila okolo něj do školy ve které se jí vcelku dařilo. Avšak čekali jí ještě 4 další roky. Do té doby jí podporovali rodiče, ale jejich plat pomalu přestával stačit na všechny její výmysly a školní potřeby. Každým měsícem to bylo horší ahorší, až jí ednoho dne musely říct, že bude muset brzdit a nebo se spokojit s bydlením na koleji. Ani jedno se jí nechtělo a tak řekla rodičům, že začne vydělávat. Snažila se, ale po tom, co po půl roce nenašla žádnou dostatečně placenou práci, vzdala to. Její rodiče se rozčílili a řekli jí, že už jí nedají ani korunu. Zalekla se, ale k ničemu to nebylo.
Musela skončit se školou, ale když se chtěla vrátit k rodičům, řekli jí, ať se stará sama.
Nějakou dobu se o to pokoušela, bydlela u kamarádek, ale nakonec jí už nikdo nikde nechtěl.
Nekonec skončila na ulici. Neměla nic, než staré oblečení a pár věcí, které ještě neprodala, aby si za ně koupila jídlo. Jednoho dne potkala onoho bezdomovce, nad kterým každý den cestou do školy ohrnovala nos. Přišel k ní a zaptal se jí, jestli dneska už měla něco teplého k jídlu. Byl konec léta a zrovna začalo být chladněji. Zavrtěla hlavou. Starý pán jí vzal za paži a odvedl jí kousek dál do zapadlé uličky. Byla tu malá restaurace. Jakmile vešli číšník poznal starého pána a zeptal se ho, jestli si dá, co obvykle. Každý den tu dostával teplou polévku a dnes přenechal svou porci té slečně.
Slečna byla tak moc vděčná, že se ihned začala opravdu urputně snažit, našla si práci a jakmile začala trochu vydělávat, tak pomohla i starému pánovi alespoň trochu z bídy.


Temný rytíř

29. srpna 2013 v 21:21 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Trochu jsem malovala. Pero a akvarely v tubách.. No asi to ještě bude chtít trochu praxe.

Malovaná trička.

29. srpna 2013 v 19:30 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Tak jsem si koupila nová trička a opět je trochu zrasila.. Vždycky mě štve, že na potisku na tričku je něco, co se mi úplně nelíbí. A nebo jsou super drahá.

Pi a tak podobně.

25. srpna 2013 v 23:12 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Sirius umřel.
Tak nenávidím, když zapomenu, že nějaká postava umře a já si jí oblíbím.
Pi dostal cvrčky a snad je využije.
Když si protahuje nožky, je strašidelný.
Babička mě zneužívá k šití polštářků.
A já skoro ušila ty svoje i ty její.
Po měsíci napsal. Jakoby nic.. Jsem ráda a navíc to pak nevypadá jako by mě nenáviděl.
Sousedovic kočka spadla z balkonu k nám na zahradu. Byla roztomilá, mokrá a vrněla.
Začla jsem s lahvičkama. Už by to chtělo rolničky.
Prodala jsem první tašku - jupí :3
Jsem unavená a musim nechal Pi, ať se nají. Prej už nevyleze dokud tu jsem.
Začala jsem číst žert.. Dvě kapitoly a moc to nechápu..
Chci namalovat Sílu jako mořskou vílu.. Protože se to k ní bude dokonale hodit..

Nový náramek a Pusheen trička

22. srpna 2013 v 20:06 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Přepadla mě tvořivá (překvapivě) a tohle jsou další výsledky. Miniaturní matičky z Obi mě naprosto okouzlili a Pusheen trička si objednala moje sestra a máma a tak jsem si také jedno vyrobila.
Triko s mávajícím Pusheenem pro mojí sestru
Triko s naštvaným Pusheenem pro mojí mámu
A moje triko s Puheenem na motorce

Čičinový problém

22. srpna 2013 v 18:40 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Nevím, co chci. A kdo to ví? No moc lidí to zřejmě nebude. Stále přemýšlím nad tím, jak bych chtěla dělat něco jiného, jenže jak má člověk dělat něco jiného, když společnost po něm chce, aby si platil pojištění a podobný věci.
Trochu jsem přemýšlela. Bylo by až moc jednoduché prostě zahodit všechny věci, doklady a podobně. Sbalit si jen něco málo důležitého a vydat se do lesů, do odlehlých končin, kde není internet, kam se lidé bojí chodit a tak podobně. Někam, kde mě nikdo nebude hledat a já si budu moct shnít.
Nikdo mě nenajde.
Nikdo nebude mít tušení, jestli jsem ještě vůbec naživu.
Třeba to dlouho nevydržím.
Budu jako v době kamenné.
prost a jednoduše pryč.
Od lidí, od vymožeností, od pravidel.
Nikdo tam nebude znám moje jméno a mě to nebude vadit. Já zas nebudu znát je.
Prostě jen přemýšlím nad tím linkováním našich osudů.
A další možnost je prostě si pořídit chatu v norských lesích a být tam. Trochu civilizovaněji. Jezdit jen do nejbližšího městečka a všechny věci si objednávat v místní knhovně do speciálních boxů.
Příšerně moc mě baví vyrábění, malování a šití, ale lidem se to zjevně nelíbí tak moc, aby za to platili.
Nejsem stavěná na to, abych existovala a lidi to prostě nechápou. Neměla jsem existovat a vyhovovalo by mi to. Jenže tu jsem a nevím, co s tím.
A pak to dopadá takhle.

Moje nové zlatíčko.

21. srpna 2013 v 11:20 | Shira Elizabeth |  Slova o něčem - témata
Konečně jsem dostala svůj naprosto úžasný a roztomilý dárek k svátku. Samozřejmě bych byla více potěšená, pokud bych dostala koťátko, jenže na to si budu muset ještě nějakou dobu počkat a tak tedy jsem si vybrala jiné zvířátko o které se budu moci starat a rozplývat se nad jeho roztomilostí. Je jím malý pavouček.
Pojmenovala jsem ho Pi. Protože žádné jiné hermafrodití jméno mě nenapadlo. A hermafrodití, protože zatím nevím, jestli je kluk nebo holka. A asi se to jen tak nedozvím.
Jakmile jsme si ho přivezli domů začli jsme ho s mámou sledovat. Když začal poprvé pochodovat po svojí krabičce, vypadal hrozně roztomile s tím, jak střídal nožky. Chvíli potom už měl připravené terárko a tak jsme ho přestěhovali do něj. Ihned se vydal do svého kokosového domečku. Po pár hodinách se zahrabal, takže je na něj vidět jenom díky průhlednému rohu odkud vyhrnul hlínu. Ale dá se trochu sledovat a občas ho i vidíme při chůzi. (Což je výjmečné, protože se moc nehýbe a spíš spí.)
Zatím se nás docela bojí, ale snad se brzo skamarádí a bude chodit ven z úkrytu.

Smysl

18. srpna 2013 v 22:19 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
JE to sice příšerně ohrané, jenže já nad tím až moc často přemýšlím a tak si jednou popřemýšlím trochu nahlas.
Říká se, že smyslem života je se rozmnožovat, užívat si, zplodit syna a zasadit strom.. A podobně.
KDyby se lidé měli jen rozmnožovat, tak je tu ještě víc přelidněno a z pohledu společnosti by to bylo krapet nepřijatelné. A mít takových 10 dětí taky neni zrovna sranda a nikdo nechce trpět hlady.
Užívat si?? No to lidé dělají často a pak také brzo umřou. Ale přijde mi to jako takový nejlepší smysl - jen škoda, že né každému vyhovuje. Ale těm, kterým ano, se to určitě líbí - užijou si a pak konec. Jde o to, že oni si chtějí užívat dál a dál až nakonec končí na vozíčku a můžou leda tak naštvaně koukat. A to jim pak kazí jejich smysl.
Zplodit syna - to by šlo. Sice bychom se zase mohli dostat k tomu že budeme mít 10 dětí a všechno budou holčičky.. I když tohle nevypadá jako tak špatný smysl. Jenže co pak?? V 27 si udělám syna a co dál.. Vychovávání už člověka moc naplňovat nemusí a když klučina odroste a rodiče nepotřebuje, tak i tohle trochu ztrácí význam.
Zasazovat stromy by nebylo nijak složité a asi by mě to i bavilo. Špatné na tom je, že by ten strom brzo chcípnul a to je asi krapet kontraproduktivní.
A co bych chtěla já?? To nevím. Ale myslím, že bych určitě chtěla být šťastná (což zní jako dobrý smysl) a k tomu pomáhá dělání věcí, co mě baví. Jenže člověk musí také nějak přežívat a poněkud se mi nechce živořit. Chci pomáhat zvířátkům, ale za to mě jen tak někdo moc platit nebude (to kvůli neznalosti latiny a absenci vůle jít na medicínu). Takže prostě zůstávám u toho, že jsem naprosto bezradná. Udělám si školu, najdu si práci a budu doufat, že budu vydělávat tolik, abych si mohla dovolit dělat cokoliv, co mě činé šťastnou.
Můj smysl. Ostatní nechci urážet, ale prostě to tak vidím. A nemám ráda děti, takže založit rodinu nepadá v úvahu.

Výrobky ze španělských věciček.

14. srpna 2013 v 11:27 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Ve španělsku jsem si nakoupila hromadu věcí na vyrábění a hned po návratu jsem s tím začala. Tady jsou výsledky:

A tak musela vstát v půl 4 ráno.

10. srpna 2013 v 14:22 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Věci, co jsem napsala před několika měsíci mi přijdou tak zvláštní. Tak moc já, že teď už to jsem já jen sotva.
Přemýšlení nad tím, že se asi radši stanu parazitem na gauči, který pro jistotu nebude ani moc jíst, jen aby snad nemusela chodit do práce nebo do školy. Aneb výsledek úvah o vysoké škole. Protože o tom uvažovat nechci.
Dovolenkuji, ale připadám si vyřízená i přes to, že jsem i něco udělala.
(Přečetla jsem jednu knížku, začla číst další, napsala pár stránek příběhu, přemýšlela, plavala, fotila rybičky, byla v Barceloně, navštívila Monserrat, lovila kamínky, vymýšlela nové věci, dostávala nápady, luštila křížovky a sudoku, chodila po obchudkách a hledala zajímavé věcičky, lovila mušle..)

Musím balit!!

Abych se zase vrátila domů k šití elfích šatů a varábění věciček.
Mám v plánu založit nový blog. Na blogerru. Anglicky. O mých výtvorech. Tak.
Stauji poslední díl Skins a jen se dohaduji s vlastní hlavou, jestli se na něj stihnu podívat ještě dneska. Se zdejším internetem.. Možná i jo.
Zbývá mi několik filmů. Zbývají mi 3 týdny. Zbývá mi 24 hodin. Zbývá mi spousta věcí a já nevím, čím začít.
Tím, že jsem se dala do psaní jsem si tak nějak slíbila, že to i dopíšu. A to taky udělám. A to ještě před koncem prázdnin.
Jakmile přijedu domů začnu s něčím. S čímkoliv, krom čtení - to můžu dělat teď.
Krom jinho - budu muset vztávat v půl 4, protože španělé jsou líný a i cesta autobusem jim příšerně trvá. Ať žijou lety v křesťanské hodiny. Katolíci blbý.

Číslo osm.

9. srpna 2013 v 14:28 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Taková jedna malá příhodička, která se přihodila mému malému já.
Jako malá jsem zřídka kdy jezdívala autobusem. Nebylo to snad proto, že by rodiče chtěli, abych všude chodila pěšky, ale když jsme někam jeli, jeli jsme tam autem. Moje máma s autobusy neuměla (a stále neumí) a tak jsem jím jezdíval pouze tehdy, když jsem přespávala u jedné známé. Vždycky mi to připadala strašně vzrušující, protože jsem v tom narozdíl od většiny spolužáků nevyrůstala.
Pak ale nastala změna a já jsem se měla nechat vydat do spárů autobusu a trolejbusů. Stalo se totiž to, že jsem začala chodit do města ně kroužek angličtiny a neměla jsem se tam jak jinak dostat. Naštěstí se na úplně stejné kurzy zapsal i můj spolužák a tak jsem každotýdennímu stresu s tím, jestli nastupuji do správného autobusu, unikla. Jelikož bydlel relativně nedaleko ode mě, tak jsme jezdili společně i po skončení hodiny domů. Každý týden a já se tam nemusela starat. Věděla jsem jen, že domů jezdím autobusem číslo 8 a to mi stačilo ke štěstí.
Jednou, když jsme zrovna seděli v autobuse a mířili na kurz jsem se kamaráda zeptala, jestli pak pojede domů. Odpověděl mi, že ne, že musí s mamkou do města. V tu chvíli mě zachvátil strach. Bála jsem se, abych nastoupila do správného autobusu. Přestože jsem mohla klidně jít pěšky, tak jsem se raději stejně vydala na zastávku a tam nervůzně čekala. Když dorazil můj autobus, tak jsem v klidu nastoupila a říkala si, jak jsem to zvládla. Autobus zatočil nahoru do kopce a já si říkala, že už mám vyhráno. Už byl na zastávce před tou, na které vystupuji, a měl zatočit dál do dalšího kopečka. Nějednou se ale vydal dál rovně. Věděla jsem kam, to místo jsem znala. Jenže mi to bylo divné. Nikdy tam přeci nejel? Tak proč teď? Strach z toho, jestli nenajede na dálnici (jak by se na ní ale mohl dostat?) a nepojede na sídliště jinudy byl tak velký, že jsem radši vystoupila a došla ten kus pěšky. Když jsem se otočila uviděla jsem, jak se autobus šine dál zpátky, tak odkud přijel a pokračuje v cestě nahoru do kopečka.
Byla to jen hloupá točna!
(Fotky z tumblr.com)

Trojúhelníčky.

2. srpna 2013 v 19:09 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Teorií je hodně. Opravdu hodně. A těch konspiračích ještě víc. Některé jsou vymyšlené a.. No všechny jsou vymyšlené, ale některé jsou možná i pravdivé. N2kteří lidé jim věří, někteří né. Osobně se o ně spíš aktivně nezajímám, než abych jim nevěřila. Ale myslím, že by to byl podobný boj jako s bohem - hele, mě je to jedno. A tak je to u spousty věřících věcí, protože jestli to tak je, tak to očividně není tak moc hrozné a jestli to tak není, tak to tak není.
Nejznámější jsou ilumináti. Trojúhelníky s okem jsou jejich symbolem a hromada lidí tomu věří. Proč ne, nebudu vám nic vymlouvat.
A podle mě jsou ilumináti nejspíš i 30 Seconds to Mars. A jestli to tak je, tak mi to nevadí. Někdo tvrdí, že jsou satanisti. A čím víc, nad tím přemýšlím, tak jo - protože víra v sama v sebe, to je to, co probouzejí. A někdo to bere jako špatnou věc, protože prostě satan. A já si myslím, že ty jeji trojúhelníčky mají taky něco znamenat. Ale pokud je to opravdu pravda a jsou ilumináty, tak jsou v tom i hodně dobří, protože zrovna oni zvládají 'ovládat' spooousty lidí.
Trochu trojúhelníků ještě nikomu neublížilo :)