"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Červenec 2013

Tolik k tomu všemu..

29. července 2013 v 19:01 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Připadám si zvláštně, když chci říct tolik věcí, ale pak najednou mi dojdou slova. Jindy se to nestává, jindy hledám slova ani nevím jak. Prostě vyskakují samy. Někdy mluvím až moc a když se pak jednou snažím, tak slova nikde.
- Tolik k problému se psaním.
Chci si trochu odpočinout od svého pokoje. Mám ho ráda a nechci se ho vzdát. Protože až se budu muset odstěhovat, tak to asi nezvládnu. Ale teď mám trochu blok z toho, že všechno je tady a chci nové nápady, zážitky a konečně začít zase psát.
Příběhy. Fanfikce. S tou teď začnu. A obecně jsem stejně nic jiného skoro nepsala, krom těch krátkých výlevů.
Budu malovat návrhy. Protože není nic lepšího než něco vymyslet a moct si to rovnou namalovat.
Budu číst Olivera Twista. Trochu si odpočinu od Harryho Pottera. A dám si malého sirotka. Jo, to půjde.
Budu fotit, chodit po pláži a plavat s rybičkami.
Prozkoumám Barcelonu a tentokrát si to všechno i zapamatuju.
- Tolik k dovolené.
Budu si užívat deště, půjdu ven a nechám se zmoknout. Budu si užívat bouřek. Pojedu za město a budu sledovat jak se blejská. Až se vrátím.. Jo. To udělám.
- Tolik ke spálenému mozku.

A šílenství pokračuje.

28. července 2013 v 10:57 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Pytlíčky, Harry Potter, kufr.. Jo to je plán. I když kufr je důležitější. A stejně se vypařím.
Vaří se mi mozek. Umírám, ale ne tak moc jako můj mobil. Ten musí do nemocnice.
"No me gusta LG."
Jo to bude věta, co budu pořád říkat.
Až mě z toho bolí hlava.
Pražáci nemají rádi netopýry.
Asi začnu s lahvičkama.
Šaty.. Jo, myslim, že to je to jedinný oblečení, co teď potřebuju.
Ještě to není nejhorší, ale lepší to teď asi už nebude..
Jde se něco dělat!!

Anička

24. července 2013 v 23:08 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
"Pro ně je to dobrá kamarádka. Oni si to myslí. A ona vlastně i je. Určitě je věrná. A kdo by si všiml, že ho kamarádka ničí, když je to jediné, co člověk má."

Blog je místo, kde si každý může říkat, co chce a jak chce. Někdo mu k tomu může něco říct, ale to nic moc nemusí znamenat. Je svobodná volba každého o čem bude psát.
V některých případech je to už ale trochu špatně.
Mladé slečny 'posedlé anorexií' se rozhodnou, že se spolu se svojí kamarádkou vydají na blog a začnou si všechno sepisovat. Je to trochu jako když si já píšu, co všechno jsem za den udělala, protože z toho pak mám dobrý pocit. Ale k čemu by mi to bylo v deníčku, když se s tím můžu svěřit světu.
Řekla bych, že většina těchto slečen, co píšou blogy o Aničce jsou poněkud padlé na hlavu. Ale nemyslím tím, že by byli nemocné tak, jak se očekává. Spíš se na sebe snaží strhnout pozornost a najít nějaké lidi, co s nimi budou mluvit, protože všichni ostatní přestanou. Nejde jim jen o podporu. Je těší i ta nepodpora od lidí, co jim říkají, že jsou nemocné.
Kdyby byli opravu nemocné nepotřebovali by se s tím chlubit.
(Mluvím o těch, co si píšou 'deníčky' aneb jak jsem nic nesnědla a cvičila a to je vše. Slečny, co se vypojídávají ze svých pocitů a problémů - to je jiná.)
Slečny se skutečnými problémy buď píší ty opravdové děníčky, kde je toho víc, než by jeden tušil, že se může dít v lidské hlavě a nebo nepíší vůbec. Prostě proto, že jsou psychicky nemocné a takový lidé se hlavně uzavírají do sebe a nechtějí, aby jim někdo lezl do jejich světa a radil jim. Je to jejich svět. Pár takových znám. Nemyslím, že by si psali tyhle blbiny, co ty, které hledají pozornost.

Moc smyslu to nepobralo, ale třeba tomu bude někdo rozumět.

Berlin trip

18. července 2013 v 21:28 | Shira Elizabeth |  žiju!!
Hromada německy mluvících lidí, přecpaná podzemka a nadzemka, eskalátory a výtahy. To je tak zhruba popis našeho pobytu v Berlíně. Nakoupili jsme si hromadu věcí, viděli spoustu zajímavých věcí a ochutnali nová jídla.
Navštívili jsme několik zajímavých obchodů, ale většina z těch nově objevených byla drahá. Krom toho jsme navštívili naše oblíbené obchody ze zahraničí a to Urban Outfotters (trochu dražší, ale ve slevách mají občas skvělé poklady) a Primark (asi nejlevnější obchod rypu H&M a přitom s větším sortimentem).
Viděli jsme hodně zajímavých míst - Brandenburskou bránu, Raichstag, památník holocaustu, židovské museum, marxistické museum, bývalé letiště a vodopád.
Ochutnala jsem hambáč a mexické jídlo.
Mám hromadu oblečení, výtvarné potřeby a hodně zážitků.
Hambáč

Letní dny

7. července 2013 v 15:06 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Pokaždé, když je venku takhle hezky mám z toho takovou nostalgickou náladu. Je to jako nedělní sluníčko, které prosvítá do mého pokoje otevřenými dveřmi z kuchyně. Člověk si prostě řekne "Jo.. Léto.." Je to jako když nastavíte filtr "60.léta" jako, když jsme byli malé děti. Nevzpomenete si na deštivé dny ani na to, že byla táákhle horko, ale na to hezké sluníčko, co všechno osvětluje tím zvláštním světlem, jaké svítí hlavně v létě, na zmrzlinu, kamarády z dětství a hlavně spoustu času.
V létě byla vždycky bambiliarda času a člověk si říkal, že není kam spěchat, že je nejlepší to užívání. Že není třeba něco dělat, že na všechno bude ještě spousta času.
Tohle počasí mě nutí nic nedělat a já si to pak akorát vyčítám. A přitom z toho všeho mám takový zvláštní pocit. Všechno je jiné. Ráda pak fotím kdejaké věci. Ráda pak jen tak chodím po zahradě a proháním kočky. Meloun a bazén..

Festivalování

7. července 2013 v 14:28 | Shira Elizabeth |  žiju!!
2. července jsme se s Kameko vydali na vlak. Cestu jsme přežili i přes to, že jsem málem uhořeli a zvládli jsme postavit oba stany. K večeru jsme se vydali na první omrknutí koncertů a tak podobně. Procházeli jsme se a zkoumali, co všechno tam mají. Obecně tam bylo na můj vkus přespříliš lidí a pořád do mě někdo narážel, ale jinak to bylo skvělé. Nemám ráda stany, ale brouci mi nevadí. Počasí vyšlo i když mohlo být krapet chladněji. Sprchy byli studené a moje vlasy po příjezdu byly skoro jako dready.
A teď ke koncertům:
Thirty Seconds To Mars
Moji milý. Konečně jsem je viděla naživo. Úžasná show. 6. - 4. řada. Mohli hrát rychlejší písničky, ale ta zvláštní atmosféra takhle víc vynikne. Je to krásně mimozemské a naprosto úchvatné. Lidi se tlačili, že jsem málem umřela, ale asi tak na 2 sekundy jsem navázala oční kontakt s Jaredem (Yay!!). Sice jsem nebyla na pódiu, ale to by bylo moc veliké stěstí..

Billy Talent
Nikdo to nedokáže rozjet jako oni. Jsou úžasní a jakmile to uvidím, bojím se jít do kotle. Jednou to možná zkusím a snad me neušlapou.

Krom toho jsem poznala nové kapely, ale žádná mě nijak extra neoslovila. Dupstep naživo je krutopřísnej, ale nebudu to poslouchat jindy, než na koncertech a podnapilá. Obecně to bylo zajímavý, vonělo tam jídlo, pivo bylo drahý, ale chodili tam artisti a prodávali tam kde co (a stejně mám jen obyčejnou placku).. Jestli bude příští roc něco, co mě nějak 'uber zaujme jako letos Jared, s radostí pojedu znova.