"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Tunel/ The Tunnel

20. března 2013 v 20:38 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Nevím, jestli se tohle dá počítat jako příběh. Je to taková 'slohovka' do jedné soutěže. A jeliož je to do anglické soutěže, tak to bude rovnou dvakrát.

Tunel

Vcházím do tunelu. Jsem už tak daleko, že nevidím začátek a tak blízko, že nevidím konec. Najednou všechna světla zhasnou. Jakoby všechny žárovky praskly v ten samý moment. Kolem mě se rozprostírá temnota. Když se dívám na své ruce, nevidím je. Mám je přímo před očima, ale nevidím je. Když se dotknu obličeje.. Necítím ho. Jako by tam nebyl. Jako by prostě zmizela moje schránka a zbyla po mě jen pouhá myslící mlha, která je nic a zároveň všechno, cokoliv. Slyším kapat vodu. Jakoby se tu nějaký krápník snažil vyrůst přímo ze stropu. Kap, kap, kap. A ticho. Nic, voda jakoby zmizela. Doteď jsem mluvil nahlas, ale najednou neslyším ozvěnu. Neslyším svůj hlas. Neslyším, co říkám. Možná jen myslím. Co to bylo? To jsem byl já? Nepoznávám sám sebe. Kdo tu je? Ne, to mluvím já. Jsem tady sám. Pohlcen tmou, hluchem, bez citu. Pohlcen.


The Tunnel

I'm entering the tunnel. I'm so far, that I can't see the entrance and so close that I can't see the way out. Suddenly all lights switch off. It seems like all the bulbs have cracked at the very same time. The darkness stretches around me. When I look at my hands, I can't see them. I have them right in front of my eyes, but I can't see them. When I touch my face.. I can't feel it. As if it's not there. As if my body has disappeared and the only thing left is just thinking haze, which is nothing and everything, whatever. I hear the water falling down in drops. Some stalactite tries to grow up here from the ceiling. Drop, drop, drop. And silence. Nothing, as if the water has disappeared. Till now I spoke loud, but suddenly there's no echo. I don't hear my voice. I don't hear what I say. I only think maybe. What was that? Was it me? I don't recognize myself. Who's here? No, it's just me talking. I'm here alone. I'm engulfed by darkness, deaf, without sense. Engulfed.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama