"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Březen 2013

Když kupuji a vyrábím dárečky

29. března 2013 v 22:45 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Tak je už zase skoro duben, což znamená, že moje máma a sestra budou slavit narozeniny. Ráda mám vše hotové a vyřešené a tak jsem dárky pro ně sehnala, vyrobila, dotvořila a zabalila už teď. A výsledek je tu.
Kytičky do koupele a mnou vyzdobený náramek. Původně to byl obyčejný černý plastový náramek.

Moje město.

26. března 2013 v 21:07 | Shira Elizabeth |  Obrázkuji
Teplice, leden 2013.
Né, že bysme prodělali nálety obřích plameňáků, ale nějak moc o hodinách přemýšlím a pak mě napadají takovéhle věci.
Pro vysvětlení, které je nutné, v centru se právě stavějí dva velké obchodní domy, hned vedle sebe. Takže tu teď mámetakové menší hejno čevených a oranžových jeřápů, co se den co den sklání nad těmy šedivými domy, halí se do mlhy a dávají tvar neforemným šedýcm hnotám, které snad brzo nebudou šedé.
Většinou to lidem musím vysvětlit, ale když to pochopí líbí se jim to. Obrázek to není nic moc, protože jsem měla momentální vnuknutí a dodělávání pozadí taky není zrovna moje parketa (zatím).

Obrázky přátel

26. března 2013 v 21:02 | Shira Elizabeth |  Obrázkuji
Mám pár svých oblíbených lidí a mám je moc ráda. Proto jsem se dala do jejich kreslení.
G

Cesty

25. března 2013 v 20:59 | Shira Elizabeth |  Slova o něčem - témata
Už jste někdy přemýšleli o tom, jak je náš život strašně omezený?? Asi se vám to ani nezdá, ale vždycky, když vidím nějakou velikánskou křižovatku, kde je uprostřed takové to bílé místečko, přes které by se nemělo jezdit, mám chuť si tam jít lehnou. Nebo sednou a sledovat, jak se projíždějcí auta diví. Sledovat, jak lidé volají polici, protože tam přece nemám co dělat.
A není to jen o silnicích na kterých, aby se člověk leda tak bát být. Nás svět je definovaný cestami. Nikdo si jen tak nedovolí jít a přejít přes dálnici. No možná by si to dovolil, ale asi jen jednou. Když jdete na nějakou vycházku do přírody taky stále sledujete vyšlapané cestičky. Kdy se kdo z vás prostě vrhnul mezi křoví nebo do prostřed louky?? Kdo z vás se kdy vrhnul do přírody a prostě šel pořád rovně nehledě na to, kolik říček musel probrodit a kolik křovisek mu potrhalo kalhoty??Moc vás asi nebude. Radši půjdete po cestičce i když bude daleko prudší, než abyste se dali do přírody, bez ohraničení.
Je to zvláštní. Divné. Zkuste někdy trochu pozorovat okolí.

Krom sledování cest z takového divného hlediska, je asi brzo začnu sledovat z místa za palubní deskou. Po prvnim zbořenym sloupku začnu panikařit a bude. Uvidíme, jestli mi alespn v tomhle ty cesty a jejich ohnaničování světa pomůžou.

Proměna

24. března 2013 v 19:39 | Shira Elizabeth |  Knížky
Franz Kafka

Řehoř Samsa se jednoho dne probudí v těle velikého brouka. Zaspí a hned poránu se po něm všichni schánějí. Jenže to ještě nevědí, co se mu stalo. Když to zjistí, všechny to vyděsí. Jeho sestra se jako jediná odhodlá k němu do pokoje a občas mu tam přinese nějaké jídlo. Jenže pro Řehoře je tohle hrozné. Slyší, jak rodina neví, co by měli dělat, protože do teď byl jediným, kdo vydělával Řehoř. Dlouho se trápí s pomalým ubýváním financí, až nakonec musí i pronajímat pokoj. Chtěli by se přestěhovat, ale neví, jak by přestěhovali Řehoře. Když Řehoř v závěru knihy zemře, vše se tím vyřeší a rodina si najde nový, menší byt, kde dál žijí.

Tato povídka ukazuje, jak se společnost zachová k lidem, kteří již nejsou užiteční.
Je v celku absurní, ale po proměně v brouka jsem čekala, že to bude ještě absurdnější.

Dvanáct nejznámějších povídek (E.A.Poe)

23. března 2013 v 10:24 | Shira Elizabeth Freux |  Knížky
Edgar Allan Poe.

Jáma a Kyvadlo
Vypravěc je zavřen v kobce. Prozkoumává ji. Zjistí, že uprostřed místnosti je veliká hluboká jáma, do které málem spadl. Po tom, co jí objevil usnul. Probudil se přivázaný k jakési podložce přivázaný. Odvázanou má pouze část jedné ruky, kterou se může krmit. Z jámy začnou vylézat krysy a hodovat na jeho jídle. Ze stropu se začne blíž a blíž přibližovaz kyvadlo s naboušenou ostří. unikne jisté smrti?

Maska červené smrti
V zemi řádí mor. Kníže Prospero se ale rozhodne vzít 1000 ze svých dovařů, kteří jsou ještě stále zdraví a veselí. Jednoho večera se rozhodně uspořádat maškarní ples, ve speciálních, zvláštních komnatách. Každá z nich je zařízena v jiné barvě a osvětluje ji stejné světlo. Krom té poslední, která je zařízena černě, ale osvětluje jí světlo červené. Na maškarní ples, ale přijde jeden nezvaný host. Kdo je ten v masce červené smrti?

Vrah jsi ty!
Pan Shuttleworthy, velice zámožný občan, se jednoho dne rozhodně vyjet si na koni do města a ještě večer se vrátit. Jenže se vrátí pouzě jeho kůn se střelnou ranou. Jeho důvěrný přítel Karlík iniciue pátrání. Najdou jisté důkazy, které usvědčí synovce pana Shuttlewortyho a usvědčí ho. Synovec čeká ve vazbě, když Karlík pořádá větší oslavu. Bylo mu totiž přivezeno slíbené víno od pana S. a Karlík sám by ho nevypil. Když se dají do otevírání obrovské bedny najednou se stane něco neočekávaného.

Černý kocour
Byl jeden pán, který měl velkou zálibu ve zvířatech. Se svou ženou měli doma všelaiké zvířectvo a ona jeho zálibu podporovala. Jeho nejoblíbenějším byl ale černý kocour. Bylo to jeho milované zvíře, které ho mělo naoplátku také nesmírné ráno a všude za ním chodilo. Jak ale začal jeho majitel pít, byl k němu stále víc nevrlý. Kocour ho ale stále rád sledoval. Jednou, když se vracel z hospody, uviděl kocoura na ulici. Popadla ho nenávist k tomu svířeti, které za ním pořád leza. Chytl ho a vydloubl mu jedno oko. Kocour se ho od té doby bál a držel se stranou. On cítil svou vinu a rozhodl se kocoura obvěsit. Když tak učinil cítil se o něco lépe. Tu noc ho ale ze spánku vtrh požár. Celý jejich dům lehl popelem krom jediné stěny na které se objevila skvrna ve tvaru kocoura. Jednou v hospodě uviděl kocoura nesmírně podobného tomu prvnímu. Tenhle měl ale na kožichu bílou skvrnku. Vzal si ho domů a po čase si všiml, že mu také chybí jedno oko. Skvrna se každým dnes trochu měnila, až nakonec dostala jasný tvar - šibenice. Jednou, když se svou paní sestupoval do sklepa, připletl se mu kocour pod nohy a on na něj byl tak navztekaný, že vzal sekyru a ohnal se jí po něm. Bohužel minul a zasekl sekyru své paní přímo do hlavy. Aby se jí zbavil rozhodl se jí zazdít. Lidé si všimli, že jeho paní je nezvěstná a policie přišla na prohlídku domu.. Najdou zazděnou paní domu?

Pád do Maelströmu
U břehů Norska na úpatí hory Helseggen je velice neklidné moře. Objevuje se tu veliký vír, který pohřbí vše, co do něj vpluje. Starý námořník vypreáví, jak se s bratry pouštěl do nebezpečí, kvůli lovu ryb. Jednou je ale na cestě zpět zastihla bouře a vmetla je přímo do víru. Jeho bratra voda pohřbila, ale vypravěc se díky své chytrosti z výru dostane a přežije.

Berenice
Vypravěčem je mladík jménem Egeus. Jeho sestřenice Berenice je narozdíl od něj plná života, ale náhle jí postihne choroba. Je zasmušen nad její nemocí. V den jejich svatby, když sedí v pracovně, přijde Berenice za ním. On si všimne, jak moc se na ní nemoc podepsala. Také si všimne jejích zubů. Dlouhé, bílé, jakoby chorobou nedotčené. Když odejde najednou uslyší křik, Berenice skonala. Večer se konal pohřeb. V noci za ním přijde sluha se špatnou zprávou. Někdo znesvětil její hrob a její tělo, které bylo stále ještě živé.

Sud víma Amontilladského
Přítel vypravěče Fortunato ho vždy sužoval. Přecházel to bez povšimnutí, ale jakmile ho urazil zapřísáhl se, že se mu pomstí. Bylo ale potřeba, aby Fortunato věděl, kdo se mu mstí. Jednou večer během karnevalu ho pozve na ochutnávku vína, jehož koupil celý sud. Jdou do sklepa, kde je ale hodně vlhko a ledek. Fortunata několikrát vyzve k návratu, kvůli jeho zdravotnímu stavu. Ten se ale nechce zastavit a tak jdou dál slepem, až přijdou nakonec. Fortunata připoutá a začne stavět zeď ve výklenku, kam ho připoutal. Fortunato si myslí, že jde o žert, když ale na poslední zavolání nereaguje, je po všem.

Metoda doktora Téra a profesora Péra
Vypravěč jede na koni po jihu Francie. Ocitne se nedaleko úsatvu pro choromyslné a rozhodne se ho navštívit. Protože jeho spolucestovatel se zná s ředitelem, může dovnitř vstoupit, ale jde tam sám. Když mu ředitel vypráví o svých metodách postupně se schyluje k večeru. Nabídne mu, že mu ukáže některé chovance, ale až po večeři. Večeří v sále společně s dalšími ošetřovateli. Všichni vypráví o bývalých pacientech. Chovají se ale nějak podivně, čím to je?

Medailon
Nemocný šlechtic se svým sluhou cestují po Itálii. Najdou starý zámek a na noc se do něho vkadou. Nemocný šlechtic leží na posteli a pozoruje zvláštní obraz mladé slečny. Otevře knihu, která zde ležela, co pojednává o jednotlivých obrazech. Slečna na obraze se zamilovala do malíře, jenže on víc než ji miloval uměné, které ona kvůli tomu nenáviděla. Nechala se od něj namalovat, jenže tenhle obraz měl špatný následek.

Na slovíčko s mumií
Skupina vědců zkoumá tísíce let starou mumii. Napadne je, že do mumie pustí elektřinu. Když tak několikrát udělají, mumie ožije a vypráví jim o jejich společnosti a postupně se triumfují.

Zrádné srdce
Stařec se supým okem je mu jen nepříjemný. Chováse jakoby nic, ale chystá se ho zabít. Jednou v noci se mu čin povede provést a starce pohřbí pod prkny v podlaze jeho pokoje. Lidé slyšeli křik a tak poslali komisaře to vyšetřit. Když přijdou v klidu jim poví, že staček odjel na venkov a že ten křik byl jen výsledek jeho noční můry. Dojdou do stacova pokoje, povídají si a nemají ani nejmenší podezření. Najednou slyší tlukot. Tlukot starcova srdce. Je stále víc a víc hlasitý, ale jakoby ho komisaři neslyšeli. Dohání ho k šílenství.

Podlouhlá bedna
Vypravěč se chystá na plavbu do New Worku. Čirou náhodou jede na stejné lodi i jeho přítel, umělec, se svou ženou a sestrami. Ten si ale sebou veze podivnou dlouhou bednu. Vypravěc soudí, že v ní má kopii Poslední večeře. Když se loď dostane do bouřky, začne se pomalu potápět a posádka a pasažéři musí nasednou na záchranné čluny. Pan umělec si chce mermomocí vzít bednu s sebou do člunu. To mu ale nedovolí. On se pro ní přesto vrátí, přivážese k ní a skočí do moře, kde spolu s bednou utone. Co v ní bylo, že se jí nechtěl vzdát??

Můj názor:
Některé povídky mi přijdou spíš detektivní, než hororové. Jsou všechny relativně krátké, takže i ta nejdelší je tak za třičtvrtě hodiny nejdéle přečtena. Někdy jsem předvídala konec, takže mě žádná moc nepřekvapila, ale to je spíš tím, že spousta hororových filmů (a nejen těch) čerpá i těchto motivů a pak se není čemu divit. Popřípadě jsem už odjinud slyšela, jak to má dopadnout.
Celkově jsou to příběhy moc hezké, sice psané v delších větách a občas trochu.. Zastarale, ale moc se mi to líbí. Jen nedoporučuji čtení v pozdních hodinách, kdy je člověk unavený, protože jsem občas musela sem tam něco přečíst dvakrát. Ale to se stává téměř u jakékoliv litaretury.

Jedno alter ego není dost.

22. března 2013 v 19:34 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Někteří lidé mění svoje přezdívky a jména podle toho, jak se vyspí. Byla doba, kdy tohle postihlo i některé moje kamarády. Samozřejmě se to nejvíc projevovalo díky facebooku. A u mladších lidí se to děje pořád.
Já byla Shira už od začátku. Už když jsem poprvé napsala svoje jméno byla jsem Shira Elizabeth. A vždycky budu. Je to 'uměleceké' jméno. Jméno té osoby, která se na internetu může projevit jak chce, protože je to stejně jenom změť jedniček a nul a chovat se tu divně není až tak divné. Samozřejmě se trochu stydím za některé svoje staší výplody, ale co bylo bylo.
Každá změna mého jména vždy něco znamenala, ale nikdy to nebyl nějaký dův typu 'potřebuju nutně novej nick a je jedno jakej'. Vždycky to mělo trochu smyslu, vždycky jsem k tomu byla tak nějak donucená.
A pomalu se dostávám k jádru pudla. Jsem pomalu ale jistě nucena změnit si e-mail. A to protože když posílám emaily učitelům, diví se, kdo to píše. Chodí to často do spamu a tak. Jo mám tenhle e-amil všude, ale přenastavit se to dá.. Půjde to.. Pomalu, ale půjde..
Takže moje 'nové alter ego' se bude jmenovat Shira Elizabeth Popovič. Pro nekreativní účely jen Elizabeth Popovič. Nejlepší na tom je, že to ani nebude takový výmysl. Myslim, že je to v celku dobrý nápad. Protože budu s klidnou duší pokračovat v téhle pokrevní linii místo té, kterou mi přidělil otec. Je to zlé, ale je to moje verze zachování 'šlechtického jména'.
Teď to nechám ještě pár dní ležet v mojí hlavě a pak se snad odhodlám k vytvoření nového jména.
Říkám si, jak jsem střasně moc.. Nerozhodná?? Protože normálně to lidem nedělá takovej problém a já tu už dva dny panikařím. No stává se a moc s tím asi nenadělám

Tvořím, tvořím a vyrábím dárky. Kreslím, čtu a koukám na anime. Chystám se do autoškoly a ombre hair..
Bude legrace.
Naprosto dokonalý obrázek.. Asi jsem se zamilovala.

Tunel/ The Tunnel

20. března 2013 v 20:38 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Nevím, jestli se tohle dá počítat jako příběh. Je to taková 'slohovka' do jedné soutěže. A jeliož je to do anglické soutěže, tak to bude rovnou dvakrát.

Tunel

Vcházím do tunelu. Jsem už tak daleko, že nevidím začátek a tak blízko, že nevidím konec. Najednou všechna světla zhasnou. Jakoby všechny žárovky praskly v ten samý moment. Kolem mě se rozprostírá temnota. Když se dívám na své ruce, nevidím je. Mám je přímo před očima, ale nevidím je. Když se dotknu obličeje.. Necítím ho. Jako by tam nebyl. Jako by prostě zmizela moje schránka a zbyla po mě jen pouhá myslící mlha, která je nic a zároveň všechno, cokoliv. Slyším kapat vodu. Jakoby se tu nějaký krápník snažil vyrůst přímo ze stropu. Kap, kap, kap. A ticho. Nic, voda jakoby zmizela. Doteď jsem mluvil nahlas, ale najednou neslyším ozvěnu. Neslyším svůj hlas. Neslyším, co říkám. Možná jen myslím. Co to bylo? To jsem byl já? Nepoznávám sám sebe. Kdo tu je? Ne, to mluvím já. Jsem tady sám. Pohlcen tmou, hluchem, bez citu. Pohlcen.


The Tunnel

I'm entering the tunnel. I'm so far, that I can't see the entrance and so close that I can't see the way out. Suddenly all lights switch off. It seems like all the bulbs have cracked at the very same time. The darkness stretches around me. When I look at my hands, I can't see them. I have them right in front of my eyes, but I can't see them. When I touch my face.. I can't feel it. As if it's not there. As if my body has disappeared and the only thing left is just thinking haze, which is nothing and everything, whatever. I hear the water falling down in drops. Some stalactite tries to grow up here from the ceiling. Drop, drop, drop. And silence. Nothing, as if the water has disappeared. Till now I spoke loud, but suddenly there's no echo. I don't hear my voice. I don't hear what I say. I only think maybe. What was that? Was it me? I don't recognize myself. Who's here? No, it's just me talking. I'm here alone. I'm engulfed by darkness, deaf, without sense. Engulfed.

Démoni Apokalypsy

17. března 2013 v 16:09 | Shira Elizabeth |  Knížky
Demonata - kniha šestá

Oheň!
Je všude kolem mě, plane silně, neovladatelně.
Cítím, jak mi doutanjí chlupy na pažích, cítím, že za chvíli celý vzplanu.
Naprostá paniky.
"Jsme v pekle!" zaskučím, řeknu to koutkem úst, oči mám zavřené.

Grubbs je náhle vytažen z letadla ovládaného démony. Společně s kouzelníkem Beranabem a Peckou se vydá do boje proti démonům, ale to není zrovna to, co od života očekával. Když tu najednou se objeví problémy. Chodba byla otevřena a zbívá už jen poslední šance na záchranu lidstva nebo toho, co z něho zbylo. Povedese Grubbsovi, Baranabovi, Peckovi a Učedníkům odvrátit hrozbu Dmonat?

Kniha je velice napínavá a vtáhne vás do děje. Někdy v polovině knihy už si říkáte, že snad není možné, aby přežili a aby to nadále pokračovalo a o to víc nemožné mi přišlo to, že existuje pokračování. Ale pokaždé nastal nějaký zvrat, nějaký naprosto nečekaný a jelo se dál. Už se těším, až si pořídím další díl a zjistím, co se odehrává ve světě démonů. A Jestli Lordu Lítosti dorostly ty dvě ruce :D


Italský podzim a proužky

16. března 2013 v 14:46 | Shira Elizabeth |  Tvořeníní
Z dovolené v Itálii jsem si přivezla pár věcí na vyrábění a 2 obyčejná trička na předělání. První bylo zelené tričko, ale protože moje máma a sestra mají stejné a já navíc moc nemusím jednobarevné věci trochu jsem ho zpodzimnila.
A druhé obyčejné lítko, ale protože pruhů neni nikdy dost, tak skončilo takhle.

Místa

14. března 2013 v 20:23 | Shira Elizabeth |  Téma týdne
Jak bych mohla psát o místě, kde chci žít, když jsem ze světa navštívila jen malý zlomek? Jak bych si mohla vybrat, když jsem tolik úžasných míst poznala jen z fotografií? Jak bych si mohla vybrat a vydržet u jednoho místa celý zbytek života?
Nemohla.
A přesto jsem se do mnoha míst na světě zamilovala tak moc, že bych v nich ráda strávila delší čas, než jen dovolenou. Víc, než jen nepatrnou část roku. Jen tu část, kdy je zrovna na tom místě nejhezčí počasí a všechno se zdá ideální. Kdybych si vybrala jen podle dojmů těch pár dnů mohla bych být hodn rychle zklamaná. Letní letoviska nejsou v zimě stále vysluněná. Hory nemají takovou sjezdovkovost. Na skáli se zase tak lehce neleze. Byt ve velkoměstě může člověka rychle omrzet a donutit ho nesnášet lidi, společnost, světla, reklamy, hluk, nechápavé sousedy. Dům na kraji městečka může mít všechno daleko a i před hezký výhled na moře nikdo nemá rád, když musí vstát o několik hodin dřív, aby si došel ráno pro čerstvé pečivo.
Všechna místa mají svá pro a proti, ale teď bych se ráda zaměřila na pár mých vysněných. Na pár míst, která bych ryskla a ráda obývala delší dobu.
Začneme asi už tradičně - Londýn. Opravdu je to zatím moje nejoblíbenější metropole. Krásné stanice metra, milý lidé, zeleé parky a všechno tohle dohromady kombinuje Londýn. Zbožňuju to jeho atmosféru. Nevím, jak je to možné, ale prostě jako by tam a i v celé anglii byl úplně jiný vzduch.

Mlčení Jehňátek

13. března 2013 v 21:44 | Shira Elizabeth |  filmy
Studentka FBI Clarice je přidělena k případu masového vraha Buffalo Billa. Ten své oběti stahuje z kůže. Má za úkol navštívit bývalého skvělého psychiatra Hannibala Lectera, jež byl odsouze na doživotí za brutální vraždy a kanibalismus, aby jí pomohl s případem. Hannibal Clarice děsí i zascinuje zároveň. Když je unesena další oběť nabídne Clarice Hannibalovi zpříjemnění vězeňským podmínek výměnou za informace, které mají pomoci k dopadení Bufallo Billa.


Clerice mi neuvěřitelně připomíná mojí kamarádku. A o to víc, že byla na policejní škole, protože, když je ke konci v domě a stále se všude rozhlíží se zbraní v ruce, dokážu si jí úplně představit, jak dělá policejní práci stejně.
Postava Hannibala je vytvořena naprosto úžasně. Je to sice záporák, ale já si ho naprosto zamilovala. Je Krutý, ale přitom Clarice pomáhá. Nechá jí žít. Většinu filmu jsem čekala, kdy se zase objeví na scéně. Je neuvěřitelné chytrý, ale i vychytralý, nadprůměrně inteligentní a i přes tu svou zvrácenou část povahy (Kanibalismus, ale popravdě.. Zajímalo by mě, jak chutná lidské maso :D Jen rozhodně ne sirové.) je stále psychologem a ví, jak na lidi působit, aby dostal, co chce.

Jde to s kopce............

12. března 2013 v 18:58 | Shira Elizabeth |  Slova o ničem - myšlenky, motivy, řeči
Když si člověk přečtě staré články a zjistí, že o úplně hovadině dokázal napsat slušný odstavec, trochu ho zamrazí. Teď už píšu hovadiny jen v krátkých větách, sem tam souvětích a říkám si, kam se ta výřečnost poděla.
Nejspíš byla zabita přemírou informací, neschopností, nedostatkem přečtených knih, 'depresivní' neaktivitou a nekreativností. Máloé slov, málo kreací a nadpoužívání 'a tak vůbec'. Dlouho mi trvá napsat pitomý článek, dlouho mi trvá všechno, protože nejsem sto se soustředit jen a jen na to. Je možné, že prostě jen zestručním vše a říkám jen to důležité?? Že si tak nějak uvědomuji víc a víc cenu slov?? Mohlo by to tak být, ale to je až moc krásné na to, aby to byla pravda. Stále se citím podivně, když je ticho a lidé se na sebe jen koukají. Potřebuji nějakou akci, ale ta kace mě rozptyluje.
Nejvíc soustředěná za poslední dobu jsem byla asi, když jsem s G rozebírala téma hovorů lidí. Což je samo o sobě téma, které by stálo za to nějak sepsat a zveřejnit, aby lidé mohli trochu rozvýjet své názory, zamyslet se a nebo mi vše vyvrátit.
Jsem stále unavená, mimo a dávám to za vinu svému tlaku a nedostatku spánku. Není přece možné, že bych byla už teď strašně vystreslá z celého světa, i když si tak občaš připadám.
Ztrácí to hlavu a patu, smysl a všechno, co by články měli mít. Přijme mi jako by mi praskali mozkové buňky jako by mi někdo umazával IQ body a přesto by to tak být nemělo. (Soudám dle hodin matematiky a schopnosti leda co pochopit a vysvětlit to méně logicky založeným lidem.)
Vypnout Simpsny, počítač, otevřít knihu a začít zase něco dělat.
Rozhodla jsem se k obchodování přes votočvohoz. Jakože už nebudu jen čumět na věci, které si nikdy nekoupím, ale zkusím prodat svůj um. Zkusit se to může, proč ne, že??
Tak jsem teď ze sebe něco vyblila a budu dělat věci..
A aby se neřeklo, že jsem zase depresivní.

30 seconds to Mars a RfP

10. března 2013 v 21:49 | Shira Elizabeth Freux |  30 Seconds To Mars
Měla bych se učit, nebo spát, nebo číst, nebo kreslit, nebo něco podobného. A já místo toho přemýšlím, jak úžasné bude letošní léto. To protože na Rock for People přijedou 30 Seconds to Mars!!!
Plánuji, jak bude všechno úžasné, nové a tak vůbec. Bude to můj první festival. Po prvé budu několik dní přespávat ve stanu, pít pivo, celé dny poslouchat muziku a zřejmě objevovat nové přátele a skvělé lidi. Bude to jako dovolená s přáteli v Londýně. Volnost, zážitky a žádné starosti.
Kamarádka mě lákala už kvůli Billy Talent, ale ty už jsem naživo viděla a nebylo to něco, kvůli čemu bych zabíjela, což 30STM rozhodně jsou. Máme objednané lístky a tak doufám, že tam potkám všechny možné lidi, kteří mají stejný vkus jako já.
Rock for People bude od 2. července do 5. a stále ještě zveřejňují další a další jména.
Jared už postuje na tumblru, že se tu ukáže. Doufám, že se těší tak moc jako my!!

Fénix, Kirin, Hobit a Víla

9. března 2013 v 14:43 | Shira Elizabeth Freux |  Obrázkuji
Minulý týden jsme měli jasní prázdniny. Byla jsme na horách a tak jsem si sebou vzala knížky na kreslení. Dala jsem se na kreslení fantasy postav. Knížky mám dvě první je jan nakreslit draky, ale i jiné zvířečí stvoření fantasy a druhá je hlavně o postavách. Všechno je jen trochu vystínované, protože barvy to vždy pokazí.
První je Fénix, protože ho považuji za nejzdrařilejšího. Je z knihy o dracích.
Druhý je Kirin, což je japonský jednorožec. Ten původní měl trochu menší tělo.. Nějak mi to s tím poměrem nevyšlo.
Hobit.. No šlo asi hlavně o hlavu a je dokonce i vidět, že je takový menší.
Hobití detail
A nekonec víla. Dost se mi líbí podivné provedení prstů na rukou. Má trochu anorektické nohy, ale myslím, že i tak se povedly.
Vílí detail. Křídlo nalevo je krapet.. Ehm.. No.. A oko má každé jiné, ale když se kouknete na každé zvlášť, líbí se mi.

Taška s Edgarem Allanem Poem

9. března 2013 v 14:33 | Shira Elizabeth Freux |  Tvořeníní
Jednou jsem při brouzdání na votoč vohoz narazila na slečnu, která sprejovala známé osobnosti na totebagy. Do toho na kterém byl Poe jsem se zamilovala a chtěla jsem si ho pořídit. Pak jsme ale zjistila, že taška by se neměla prát, protože sprej by se mohl oprat. Rozhodla jsem se, že si jí radši udělám vlastnosručně.
Našla jsem si na internetu obrázek, obreslila ho a vyřízla části, které měli být černé.
Ušila jsem tašku a pak už jen houbičkou nanesla přes šablonu barvu.
Je to takové "nedobarvené". Jako kdyby prostě místo trochu došla barva a vypadá to víc duchovsky. Občas se někde dostala barva někam, kde úplně být neměla, ale i tak se mi výsledek líbí.
A detaily
Teď už čeká jen až barva uschne a zaželí se. Tadáá.

Puntíkaté punčocháče

5. března 2013 v 21:39 | Shira Elizabeth Freux |  Tvořeníní
Dlouhou dobu jsem si stěžovala, že nejsou žádné pořádně punčocháče s puntíky. Jen pro děti. No tak jsem si pořídila v H&M černé punčocháče a takhle to dopadlo.

Když zaklepe na dveře, stiskne kliku a vejde.

5. března 2013 v 17:11 | Shira Elizabeth Freux |  Téma týdne
Zase tu je. Stojí uprostřed pokoje, oči upřené do prázdna. Nedýchá. Natahuje po mě své nenechavé prsty. Každý rarach, který se tu schovává pomalu vylézá ze svého úkrytu a přidává se k ní. Každý drobný stín se zvětšuje, z každé malinké pochybnosti se stává noční můra. A ona pořád jen stojí, zírá a hamtá po mě. Pomalu se začne posouvat, blíž a blíž. Rostou jí stále další a další ruce s dlouhýmy zlodějskými prsty. Stále mi připomíná všechny mé chyby, všechna neštěstí. Ukazuje mi nehezkou budoucnost. Jde stále blíž. Když se mě dotkne, zamrazí mě. Když se mi podívá do očí, začnou mi téct slzy. Obejme mě jako peřina. Chladná, promrzlá peřina, kterou nespraží ani nejteplejší koupel.
Sedím tu. Nedokážu nic udělat. Sebrala mi všechnu sílu. Nedokážu ani udržet hlavu rovně. Dokonce i koukání natelevizy bolí. Ale musím to překonat. Musím!

Myslím, že Obléhání lidské mysli bylo trochu lepší. Ale z mého pohledu.

Myslím, že deprese tak nějak patří k lidskému životu. Bez ní by nám všem samozřejmě bylo líp, ale jakmile se objevila, už nezmizí. Z lidstva, ne od vás. Každý závidí věčně šťastným lidem, ale ti podle mě jsou buď padlí na hlavu, nevidí špatnosti ve světě, nebo jsou se vším naprosto smíření. K těm posledním bych chtěla patřit.
Každý má nějaké obavy a občas se dostaneme do špatné nálady, kdy si vzpomeneme jen na špatné věci. Jako na nejistou budoucnost. Nejde o to, že každý umře, protože, kdybyste měli umřít už zítra, tak co, prostě se to stane, ale o to je to horší, když nevíte kdy to přijde a tak nevíte, jak uspořádat budoucnost. Nevíte nic. Když se k tomu přidá ošklivé počasí, den, kdy se nic nedaří a vzpomínky na všechno, co kdy člověk potentočko, přijde.
Začla mě navštěvovat už když jsem byla hodně malá a uvědomila si, že moji oblíbení lidé jednou zmizí. O to víc, když nějaký zmizel. Tenkrát to byla ještě únosná mez, ale poslední dobou se to pojí s prokrastinací a je z toho takový začarovaný kruh ze kterého ne a ne vylézt ven.
Pomáhá mi se vyspat. (A ovšem také hezké řeči od oblíbených lidí, ty pomáhají se vším.) Trochu nabrat energii a pak se pustit do tvoření. Čím víc tvořím, tím mám lepší náladu a tím víc mi přijde, že toho zvládnu. (Aneb 5 přečtených časopisů, 3 knížky a spousta nakreslených obrázků během jarňáků a to jsem většinu dne lyžovala.)
Tahle dáma je zákeřná. Tak moc, že někdy je potřeba odborníků, aby jí zahnali alespoň za práh pokoje.
Jak se s ní perete vy??

Krvavá kreatura

3. března 2013 v 10:59 | Shira Elizabeth Freux |  Knížky
"Zamkl jsem se v Dervishově praconě.
Dýchám přerývaně.
Strašně se třesu.
Vzpomínám na tu noc, kdy se proměnil Bill-I, na to, jaká bestie z něj byla.
Desvish ho musel zamknout do klece, aby před ním všechny ochránil.
Jinak by někoho zabil.
Měním se ve vlkodlaka?
Nevím."

Na začátku knihy se vracíme k příběhu Grubbse, kterého stále straší vlkodlačí kletba.Jeho strýc Dervish jede na výkend pryč a Grubbs se rozhodne udělat v jejich sídle mejdan. Zrovna ten večer ho začne kletba strašit víc, než předtím. Druhý den ráno zůstanou u Grubbse už jen Bill-I a Loch. Bill-I se rozhodne jít hledat poklad, což je jeho a Grubbsova tradice. Loch se k nim přidá. Vykopou jámu a zdá se jim velice zvláštní proto se rozhodnou na místo vrátit a kopat dál. Druhý den prokopou díru až do jeskyně, která se ukrývala pod povrchem. Pri prozkoumávání jeskyně Loch uklouzne a spadne. Po tom, co Bill-I odběhne pro pomoc Loch zemře. Grubbs cítí v jeskyni magii a jeho strýc Dervish ho v tom jen utvrdí. Skrz tuto jeskyni chtěli do našeho světa proniknout démoni a Dervish jí teď hlídá, aby se tam nikdo nedostal a nezačal jí prozkoumávat. Přijede jejich stará známá Juni jakožto skolní psycholožka. Dá se dohromady s Dervishem a pomocí magie chtějí pomoct Grubbsovi s jeho kletbou. Když se blíží jeho čas, pomáhají. Juni chce dostat Grubbse pryč, protože Dervish přivedl Beránky na pomoc. S proměnou bojuje a tuhle bitvu vyhraje. Poté teče s Juni. Nasednou na letadlo, když najednou začnou turbulence. Grubbs si z toho nic nedělá, ale měl by.

Kniha je plná zvratů a naprosto vás vtáhne do děje. Ještě k tomu končí provokativním "Pokračování v příštím dílu.."