"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Obléhání lidské mysli.

22. února 2013 v 19:25 | Shira Elizabeth Freux |  Příběhobraní
Byla jí zima. Svlékla si sněhem a deštěm promáčené šaty. Stoupla si před zrcadlo a uviděla svojí tvář. V tomhle světle se její únava zdála ještě více zřejmá. Koukala ny ty obrovské kruhy pod očima, na svou strhanou tvář. Vzpomněla si na všechny svoje šťastné vysmáté spolužáky. Nikdo by jí nepochopil. Vlezla do teplé vody, kterou napustila do vany a přitáhla si kolena pod bradu. V téhle pozici se vždy cítila nejlépe. Jako každý. Bylo jí hned trochu lépe, ale ne že by to byl nějaký převratný účinek.
Natáhla nohy a nechala se skoro celá ponořit do vody, která se zdála každou chvíli teplejší a teplejší. Víc a víc jí tížila vina jejího nanicovatého života. Stále víc se jí svíralo srdce. Nemohla dýchat. Cítila tíhu vody, která stále přirtékala. Chtěla se posadit, nemohla. Chtěla pustit studenou vodu, nedosáhla tam. Chtěla pohnout rukou, ale i to pro ní bylo moc namáhavé. Nešlo to. Nicota jí tížila. Nedovolila jejímu hrudníku se nadzvednout, nedovolila jí dýchat. Stmívalo se jí před očima. Zaklonila hlavu. Skoro jako by omdlela. Chtělo se jí umřít. Jako by měla umřít každou chvíli. Jako by se její život rozhodl odejít od ní pryč. Sebrala poslední síly a vypla vodu. Skoro se už topila, ale dál nečinně ležela. Voda chladla. Trvalo to několik hodin, ale postupně byla studenější a studenější až nakonec byla tak studená, že jí netížila.
Vylezla ven. Zachumlala se do veliké deky a posadila se do kouta své postele. Z poličky sundala svou oblíbenou knihu a dala se do čtení dokud nepadla únavou a neusla. Bylo to to jediné, co mohla v tuhle dobu dělat, aby necítila prázdnotu.
Ztrácet se ve světě fantazie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama