"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Město.

23. prosince 2012 v 21:46 | Shira Elizabeth Freux |  Téma týdne
Modrou oblohu vystřídaly hvězdy a měsíc. Kraj přikryla tma a většina lidí už zalezla do svých domků. Většina.
"Víš, že bys tu neměla být a už vůbec né se mnou." Pronesl tichým hlasem jen, aby si byl jist, že nezapomněla s kým má tu čest. Ďábelsky se usmála a podívala se mu do očí. Věděla, že kdyby chtěl jediným pohledem jí promění v kamenou sochu, ale stejně tak věděla, že jí by to nikdy neudělal. Seděli v mokré trávě, ale to ani jednomu nevadilo. Lehla si a dívala se na hvězdy. Připomínali jí minulost a stejně tak veděla, že někde v nich je i její budoucnost.
"Zavři oči." Přikázala mu a on poslechl. "Otevři mysl. Co vidíš?" Zajímala se.
"Vidím město ve skalách se špičatými vrcholky. Stěny domů, věží i zámků jsou chladné a přesto se v nich skrývají domovy tisíců. Vysocí válečníci hlídají brány, moudří ve věžích přednášejí svým studentům, obchodníci obchodují, všichni vypadají poklidně, šťastně. Vidím spousty žen jako jsi ty." Praštila ho, ale on nepřestával povídat. "Vidím bytosti všemožného původu. Jako kdybych právě stál na náměstí a pozoroval ruch kolem. Jako bych.."
"Jako bys byl zase doma." Dokončila za něj.
"Ano, přesně tak. Jak jsi to poznala?"
"Bez toho, aby jsi zmínil Xadra? Bylo to těžší, ale vyprávěl jsi mi o svém domovském městě tolikrát, že to bylo zřejmé." Při zmíňce svého miláčka se smutně usmál. Chyběl mu. Chybělo mu jeho rodné město. Naklonila se nad něj, až ho její copánky lehtali po obličeji. Nic neříkala, jen koukala do jeho temných očí plných smutku a kouzla.
"Měla bys jít domů." Šeptl, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Už jí začínalo lézt krkem, jak on stále lpí na tom, aby je nikdy nikdo neviděl společně. Jen kvůli ní. Prý. Občas mu přestávala věřit, že to tak skutečně je.
Zvelda se a dala se na odchod. Šel za ní. Jeho černý plášť za ním vlál, jak zrychlil krok, aby jí dohnal. Když mlčky došli k první chalupě oba se zastavili. Dál už s ní nikdy nešel, vždy se schoval do tmy, kde zůstávál až do objevení prvního slunečního paprsku. Stáli naproti sobě. Její tváře byli červené od zimy, sandále měla promočené od rosy a zelené šaty smutně splývaly na zem.
"Co vidíš ty, když zavřeš oči?" Zeptal se.
"Vidím tmu. Pak si ale vzpomenu na tebe a vím, že tou tmou mohu v klidu kráčet a nic se mi nestane. Doufám, že to tak bude vždy." Řekla, objala ho a dala se na cestu domů po písečné cestičce.
On jen stál, dokud nezmizela za prvním rohem. Schoval se do stínů a nedočkavě čekal, až nastane soumrak při kterém konečně bude moci odejít s ním.

Úplně to nedává smysl. Příběh by prý měl mít začátek. Ale k čemu úvod..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thanatos Thanatos | Web | 23. prosince 2012 v 22:47 | Reagovat

Přesně tak, k čemu důvod. Příběh se mi strašně líbí. Má skvělý děj! Neobvyklý a osobitý. Předpokládám, že tohle je povídka jednodílná? Stejně právě ty jsou nejlepší. To pak fantazie pracuje na plné obrátky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama