"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Endless Madness

25. srpna 2011 v 12:19 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Stojím na mostě a koukám dolů. Je to už dlouho, co jsem tu stála naposledy. Tenkrát sem nebyla taková jako teď. Teď jsem.. odhodlaná? Asi ano. Koukám dál dolů, do vody. Jak hučí hluboko pode mnou. Jsem si vážně tak jistá? Ano, jsem. Teď ano. Udělám krok vpřed. Do prázdna. Padám. Ale jen chvíli. Něco mě chytí a vytáhne nahoru. Křičím. Nechci tam. Ale nikdo se mě na nic neptá. Už zase bezpečně stojím na chodníku za zábradlím a dívám se jim do očí. Jsou tam. Všichni tři…
"co tady sakra děláte!?" křičím na ně. Ale oni neodpovídají, jen se smutně koukají.
"Sakra proč, vždyť nemáte vůbec žádný důvod tu být. Nechtě mě na pokoji!"
Obklíčili mě. Oliver sklopí zrak.
"Nemůžeme tě nechat tohle udělat, nemůžeme tě nechat odejít"
"Nemůžete? Ale už ste to udělali! Nechte mě na pokoji" Vrhám se znovu k zábradlí, ale jeden mě chytí za ruku.
"Lexi, nech mě být, vysvětlovala sem vám to dost dlouho!"
"Ale mi nemůžeme" odpoví, má prázdný pohled. Až děsivý.
"Proč?!" vykřiknu beznadějně.
"Protože milá drahá, nejsme skuteční. Jsme jen ve tvé mysli. Proto nikdy neodejdeme" řekne třetí.
Padám. Padám k zemi. Brečím, křičím a mrskám sebou, jak jen můžu. "Nechte mě být!" křičím, tak hlasitě, že mě slyší snad na druhém konci města. Poslední výkřik. Tak dlouhý, že se pomalu začínám dusit. Pak jen tma. Černá tma, která mě pohltí.
Ostré světlo. Mám takový ten nepříjemný pocit, že se děje něco špatného. Rozkoukávám se, ale v tom světle to není jednoduché. Jsem zase v klidu. Nejvíc, jak můžu, samozřejmě.
Pomalu vidím, kde jsem. No samozřejmě. Kam jinam jsem se mohla dostat po mém výstupu na mostě. Jsem v polstrované cele a na sobě mám svěrací kazajku. Nic jiného jsem snad ani nečekala. Oprava, já nečekala nic. Přijde ošetřovatelka. Je moc milá, ale nevnímám jí. Stejně tak celý následující týden. Po té době se rozhodli, že mi tu kazajku mohou sundat. Jsem tu měsíc, dva. Čas tu nemá smysl. Říkají mi, že už jsem v pořádku, ale já nejsem. Vím, že oni tady jsou a dříve nebo později se ukážou.
Měla sem pravdu, po nějakém čase se znovu ukázali.
"co po mě chcete?" šeptám, aby mě ošetřovatelé neslyšeli
"nic" odpoví jednohlasně a přihlouple se usmívají. Jeden se mě pokusí dotknout, ale já zase začnu šílet. Než to zřízenci zaregistrujou, už ležím na zemi. Nehýbu se. Oči dokořán otevřené. Teče mi slza, ale já jí necítím, jen vím, že tam je. Všude mám škrábance, ale to už není důležité. Pak mě zase obklopí tma. Ta tma, která už nikdy neskončí. Už žádné ostré světlo. Už jen nekončící tma. Už jsem zase tam, kde mám být.. ve tmě..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama