"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

The Way of Fate 1.díl

22. července 2011 v 0:00 | Shira Elizabeth |  The way of fate
Amy's POV
Může mi někdo vysvětlit proč je Quebec tak nudnej? Nic se tady neděje. Neměla sem si brát tu dovolenou a radši pracovat, ale už se stalo. Šla sem po ulici, hlavu měla sklopenou a poslouchala oblíbenou hudbu. Přemýšlela sem, mám udělat článek o nějaký nový hudební skupině, ale tady žádná není. Třeba nějakou objevim… nebo taky ne. Řekli mi, že po dovolený na to mám tejden, asi bych měla začít už teď, ale nějak se mi nechce. Jak sem si tak šla po tý ulici, tak do mě narazil nějakej kluk na sk8ebordu.
"Nestalo se ti nic" zeptal se
"Snad ne" vyndala sem si z uší sluchátka, abych ho líp slyšela a navíc mi z ní vypadla baterka, takže nehrála
"To sem rád. Promiň, že sem tě sejmul"
"Odpouštim ti" pomoh mi se zvednout, podivala sem se mu do očí. Byl docela hezkej, odbarvenej blonďák, celej v černim.
"hmm… no… já sem David a jak se jmenuješ ty?"
"Amy. Kam ses tak hnal?"
"Domu"
"To je tak důležitý bejt doma v čas?"
"Ne, ale měli sme jít s klukama zkoušet"
"Jako zkoušet jako zkoušet nebo zkoušet jako zkoušet?"
"Jako hudbu"
"Aha… Davide můžu jít s tebou?"
"Zajímalo by tě to?"
"No… řeknu ti to takhle… takže pracuju pro jeden hudební časopis a mám udělat rozhovor s nějakou začínající kapelou"
"To znamená, že se o nás konečně někdo dozví?"
"No, jasně. Dokonce i pár docela důležitejch lidí"
"Tak pojď jdeme, aby kluci nemuseli čekat"
"Tak jo" Šli sme za zbytkem kapely, David mě představil, já sem se na něco zeptala a potom mi něco zahráli, udělala sem pár fotek. Potom mě David doprovodil na metro. Doma sem napsala ten článek a poslala ho mojí šéfce, divila se, že sem to udělala i když mám dovolenou, ale jinak se jí to líbilo. Slíbila mi, že to nechá otisknout co nejdřív. Jednou sem Davida potkala.
"Tak co jak to de s kapelou?" zeptala sem se
"Docela dobře, už sme nahráli pár písniček"
"Vážně… víš napadlo mě, že bys mi moh dál svůj e-mail a mohli bysme si psát"
"Tak jo" nadiktoval mi svůj mail a já jemu svůj. Psali sme si skoro pořád, každej den. V práci to byla obvykle docela nuda.
"Amy, máš už hotovej ten článek?" zeptal se Pete
"Jo, mám"
"Tak ho pošli šéfový. Hele, Amy nechtěla bys náhodou lepší práci?"
"No, klidně. O co de?"
"No, šéfka mě chce přeložit do LA a může jít eště někdo, buď ty nebo Sam. Musim se přiznat, že bych radši tebe"
"No, možná. Co z toho budu mít já?"
"Lepší místo"
"A co ještě?"
"Dneska večer tě pozvu do kina"
"Tak jo, beru"
"Jo tak takhle"
"Jo, v kolik se sejdeme?"
"V 8 dole v baru, jo?"
"Tak jo"
"Čau, večer"
"Ahoj" na ten večer sem se dlouho těšila a konečně sme si vyšli. Pete, je fakticky úžasnej, u nás v redakci dělá asi už 5 let. Hned když sem přišla tak sme se skamarádili, líbil se mi hned od začátku, ale nikdy sem nevěděla jak mu mám říct, že bych s nim chtěla jít třeba do kina. A vidíte, nakonec sem se nemusela ptát, pozval mě sám. Dlouho sem vybírala oblečení, nemohla sem najít nic normálního, ale našla. Do toho baru sem přišla dřív, tak sem si popovídala s kámošema. Asi za deset minut přišel.
"Amy, vypadáš úžasně"
"Ty taky, Pete"
"Tak půjdem?"
"No, jasně" vyšli sme, nejdřív na parkoviště, s Peteem sme odjeli ke kinu. Šly sme na nějakej slaďák, protože nic jinýho nedávali. Ten film se mi moc nelíbil, ale když se mi Pete snažil dát pusu, tak mě nějak ten film přestal zajímat.
"Amy?"
"Hmm, co je?"
"Chtěl sem se tě zeptat, jestli bys se mnou nechtěla chodit?"
"Seš hodně sebevědomej, co?"
"No…"
"Jo, budu"
"Vážně?"
"Jo, nejradši bych se tě zeptala už před dvěma rokama, ale chybí mi tvoje sebevědomí"
"Taky sem se chtěl zeptat už před dvěma rokama, ale nějak k tomu nebyla příležitost" odvez mě domů. Já sem neskutečně happy člověk. Já sem hrozně ráda, že chodim s Peteem. Je to nejúžasnější člověk, kterýho sem potkala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzz. Zuzz. | Web | 26. července 2011 v 10:41 | Reagovat

Dost dobrý ;)
To vymýšlíš sama?

2 Shira Elizabeth Shira Elizabeth | Web | 26. července 2011 v 13:10 | Reagovat

děkuji :) jo, ale tohle už je dlouho, co sem to psala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama