"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

No Only Friends 1.díl

3. dubna 2011 v 23:59 | Shira Elizabeth |  No Only Friends
Vždycky sem byla jedna z těch normálních holek. Po přechodu na střední se ale všechno změnilo. Hned první den sem se skamarádila se školní hvězdou. Ta mě vzala pod ochranná křídla. Já vím, zní to divně, ale je to tak. Stala sem se jednou z elity našeho ročníku. Lea mi koupila spoustu úžasnýho oblečení. Kluci se potom okolo mě pořád točili, ale těm debílkům a šprtům sem nevěnovala ani pohled. Můj život nemohl bejt lepší, teda vlastně mohl, kdybych se zbavila sestřičky, ale to už nebylo tak hrozný. Většinou jsem nebyla doma a pořád s holkama nakupovala. Bylo to super. Jednou mi volala moje nejlepší kamarádka.
"Ahoj, Eliz." ozvala se Lea z telefonu
"Čau, Leo. Co je?" zeptala sem se
"Pudeš se mnou na nákupy, nudim se."
"Nemůžu"
"Proč?"
"Nemám peníze"
"To nevadí, stejně ti potřebuju něco říct. Tak se aspoň sejdeme."
"Tak jo, za 15 minut v café, jo?"
"Tak jo"
Byla sem zvědavá, co mi chce říct. Šla sem pomalu a všímala si lidí okolo. Na rohu u café stál fakt hezkej kluk. Usmál se na mě a já na něj. Pak sem ale zašla dovnitř. Přišla sem do café a Lea už tam seděla, koupila mi horkou čokoládu a začala: "Víš, chci ti říct, že… roztleskávačky jedou na soutěž."
"Fakt, to je úžasný, už se těšim"
"No, ale víš, maj tam přísný pravidla"
"To nevadí, všechno podstoupíme."
"Jedno z těch pravidel je, že všechny roztleskávačky musej bejt višší než metr 70"
"To je pěkně blbý pravidlo"
"No, je pěkně blbý, ale já sem se tě chtěla zeptat, kolik měříš?"
"No, míň než metr 70, vždyť víš, že sem malá"
"A to je ten problém, navíc nás může jet jenom omezenej počet a nám jedna přebejvá"
"Co tim chceš říct?"
"Nemůžeš s náma ject, promiň, ale je to tak."
"Budu vám držet palce odsud"
"Sem ráda, že to takhle bereš. Už musim jít, ale slib mi, že dáš pozor, aby se ti nic nestalo."
"To hrozí spíš vám, než mě."
"Některý lidi z naší školy sou fakt nebezpečný, tak si dávej pozor."
"Seš horší než moje mamka. Kdy vůbec odjíždíte?"
"Zejtra ráno"
"Proto mi to řikáš až teď, abych nemohla protestovat?"
"Hele, už fakt musim, čau"
Tak to vypadá, že budu ve škole sama. Ráno sem přišla do školy a holky zrovna odjížděly. Koukala sem na autobus, který opouštěl naše město. Už byl hodně daleko. Najednou mě napadlo, že bych mohla jít do třídy. Sedla sem si dozadu do lavice a sledovala ruch ve třídě. Najednou zazvonilo. Do třídy přišly i ostatní. Přišel jeden kluk, kterýho sem tady dřív neviděla, ale zřejmě sem ho nevnímala, stejně jako ostatní šprty, no co. Začala sem si kreslit. Najednou sem ucejtila, že se na mě někdo dívá, ale neotočila sem se. Asi uprostřed hodiny sem to už nevydržela a otočila se na něj. Usmál se na mě a já úsměv opětovala. Celý příští týden sme se na sebe usmívaly. Týden byl pryč a 3 byly ještě přede mnou, já to bez holek nevydržim. V Pondělí sme se na sebe zase usmívaly.
"A k tabuli půjde pan Way.… Gerarde!" Vyrušila nás úča matiky
"Tak Gerarde, vypočítej to!" užívala si pocit, že to Gerard neumí, ale ten se na ní jenom tak ledabile podíval a napsal výsledek a dokonce správný. Najednou se otočila ke mně.
"A druhý příklad půjde vypočítat Elizabeth" já to vůbec neuměla, učitelka si užívala můj beznadějnej pohled, takže mi Gerard řekl správný výsledek.
"Díky" šeptla sem mu, když sem si sedla do lavice
"Neni za co" usmál se na mě
Po hodině sem vyšla ze třídy jako jedna z prvních, počkala sem u dveří, až Gerard vyjde, pak sem ho zastavila.
"Fakt moc díky, já tu matiku vůbec nezvládám" začala sem mu děkovat
"Opravdu neni za co, víš vzadu v knížce sou správný výsledky.…Já sem Gerard"
"Jo a já sem Elizabeth."
"Rád tě poznávám." řek a usmál se na mě, potom odešel.
Když sem druhej den šla na výtvarku, učitelka nás chtěla rozdělit do dvojic, ale nakonec se losovalo. Hádejte s kym sem teď ve dvojici, no jasně, s Gerardem. Přišla sem na to, že umí fakt hezky kreslit. Dostali sme za úkol nakreslit portrét našeho partnera.
"Má to bejt portrét, že jo?" zeptala sem se ho
"Jo, má" řekl sebevědomě
"Ale já takhle nevypadám" uzemila sem ho
"A já snad vypadám jako Drákula? To mám tak dlouhý špičáky?" zeptal se milým tónem
"No, trochu" začínala sem se schovávat za můj výkres
"Máš snad něco proti upírům?"
"Radši ne"
"No tak, já už budu hodnej upírek"
"Hodnej upírek?" řekla sem nejistě
"Jo, něco se ti nezdá?"
"Upíři nejsou hodný" ujistila sem ho
"Proč?"
"No, sajou lidem krev a tak"
"Oni to dělaj, aby přežili"
"To já přece vim, ale stejně"
"Stejně, co"
"Stejně neexistujou"
"To si myslíš ty"
"Já to vim"
"Tak proč si myslíš, že tak vypadám. Viděla si někdy upíra, ne, ale kde myslíš že vzali jejich obrázky. Kdyby neexistovaly tak by nebyli ani jejich malby. Kdo by kreslil něco, co neexistuje a dal tomu jméno jako má nějaký zvíře." řekl potichu
"Zvíře?"
"Jo sou dva druhy upírů, jeden, kterej patří mezi netopýry a druhej, kterej, no… jednoduše… viz. Drákula."
"To sem nevěděla"
"Už to víš" mám jeden zajímavej poznatek, nikdy se nehádá jako ostatní, mluví potichu i při hádkách.
Mezi tim uběhl zbytek měsíce a holky se vrátily. Okamžitě sem Lee zavolala, že se s ní musim sejít, aby mi všechno řekla. Samozřejmě souhlasila a tak sme se za hodinu sešly v parku.
"Tak co vyhrály ste?" okamžitě sem vyzvídala
"Jo první místo" odpověděla Lea
Potom sme rozebíraly všechno, co holky zažily, ale já jim řekla, že tady byla nuda.
Asi za tři dny si mě na chodbě odchytil Gee.
"Ty už se semnou nebavíš?" podival se tak mile, že… prostě nemám slov
"Jo, ale nechci si kazit reputaci, víš potom bych se nemohla už bavit s holkama"
"Aha,… holky sou důležitější než já,… chápu,… myslel sem, že… ale nic." Odešel se sklopenou hlavou. Bylo mi ho líto, ale on nebo můj život.
S holkama sem se potom už normálně bavila, zato s Geem už tolik ne, vlastně skoro vůbec. Občas sme prohodili pár slov. Ale ne tak jako když byly holky pryč. Jednou mě cestou ze školy chytila bouřka a já sem nastydla, to víte, šikulka. Nebyla sem 14 dní ve škole. Potom sem konečně přišla, ale Geeho sem neviděla, nevěděla sem co snim je, došla sem k závěru, že je jenom nemocnej, jako sem byla já. Druhej den už přišel, ale mě málem vypadly oči z důlků. Byl pohublej a bledej.
"Gee, co se ti stalo?" zeptala sem se.
"Ale nic"
"Jaký nic, to bys takhle nevypadal!"
"Řikám nic," křikl na mě, "nestarej se!"
"Proč na mě křičíš?" zeptala sem se tiše
"Já jen, nechci to nikomu řikat," řekl, ale už nekřičel, "musim to vyřešit sám."
"Dobře, jak myslíš. Je to tvůj problém."
Gee se na mě ani nepodíval. Hned po škole někam zmizel. Takhle to bylo celej tejden. Nepromluvil ani slovo, nesmál se a hned po škole se vždycky vypařil. Byl čim dál divnější. Jednou sem se rozhodla, že ho budu sledovat. Já vim, sem mrcha, ale chci vědět, co se mu děje, je to přece kámoš, teda on pro mě určitě.
V pondělí vypadal ještě hůř než předtím. Rozhodla sem se, dneska ho prostě budu sledovat. Po vyučování sem ho sledovala, byla sem asi 10 metrů za nim a pořád šla dál. Šel do nejhorší části města, do takový tmavý uličky. Já sem se schovala za nějaký krabice a sledovala, co se bude dít. Stáli tam nějaký kluci. Gee kolem nich chtěl projít, ale jeden z nich ho praštil a ostatní se přidali. Začali ho mlátit a já se málem prozradila. Konečně odešli, hned jak byli pryč, přiběhla sem za Geem a pomáhala mu na nohy.
"Gee, si v pohodě?"
"Copak vypadám v pohodě? A co tady vůbec děláš?"
"No, já, chtěla sem ti pomoct"
"Tys mě sledovala?"
"Jo, ale bylo to v tvým zájmu"
"Díky"
"Není za co. Seš přece můj kamarád."
"Opravdu, myslel sem, že se chceš bavit s těma Barbie."
"Přece nemůžu dopustit abys, dopadnul takhle nebo ještě hůř. Proč tě vůbec mlátěj?"
"Nemám tušení, zasedli si na mě."
"A proč sem chodíš, když víš, že na tebe čekaj?"
"No, to je fakt divnej důvod víš,…já tady totiž bydlim."
"Tady v týhle čtvrti?"
"Jo, není to tady moc bezpečný, ale já sem si zvik… teda skoro"
"Proč si mi to nechtěl říct, sem tvoje kamarádka"
"Poslední dobou ses se mnou moc nebavila"
"To je fakt" dovedla sem ho před jeho dům a šla taky domů (samozřejmě k sobě). Druhý den se na mě usmál, věděl, že mi může věřit. Já to nikomu neřekla. Jednou nás Lea viděla jak se na sebe smějeme.
"Eliz, ty se bavíš s tim, jak on se jmenuje, s Gerardem?" zeptala se zaskočeně
"No, prohodili sme pár slov, ale jinak se nebavíme." Zalhala sem
"Tak to jo, není zrovna dobrej nápad se s nim bavit, neradila bych ti to"
"Proč?"
"No, je prostě divnej."
"Proč je divnej?"
"No, pořád smutnej. Nikdy sem ho neviděla, aby se smál. Je prostě…" Lea se zamyslela
" …jinej, než ostatní kluci" dodala sem
"No, to taky, ale není vhodnej kamarád pro dívku v tvém postavení."
"To zní jako fráze z učebnice." Obě sme se začaly smát
"To sice jo, ale je to pravda" potom sme se každá vydali svou cestou. Pak už se mě na Geeho neptala. Pořád mi dělal starosti, já se rozhodla, že těm klukům domluvim. Vyhrožovala sem jim, že přivedu kluky ze školy, nechali ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama