"To byla jenom povídka. Jenom pokus, kterým jsem měl zabít vleklé odpoledne v práci. Místo abych s postavou v příběhu chodil od scény ke scéně, musí přece existuvat nějaká metoda, jak.. střih, střih, střih. Jak přeskakovat. Od scény ke scéně. Jak ukázat všechny stránky příběhu, ale od každé jen její jádro. Její stěžejní okamžik. A pak další stěžejní okamžik. A potom další." - Chuck Palahniuk

*Vašich komentářů si cením víc, než čísílek na počítadle.*
*Pokud objevíte nějakou hrubku, tak mi to řekněte... Já je někdy fakt vůbec nevidím :c *
*Když kliknete na obrázek, pravděpodobně na vás vyskočí zdroj. Když ne, tak je můj.*

Stojí za to žít

31. března 2011 v 17:43 | Shira Elizabeth |  Příběhobraní
Tak jak bych měla začít, asi takhle. Byla sem normální holka, ale nedávno sme se přestěhovaly. Ztratila sem svojí nejlepší kamarádku. Přišla sem do nové třídy. Myslela sem si, že si najdu nový kámoše. Šla sem za holkama z tý třídy, chtěla se s nima bavit.
"Ahoj" pozdravila sem je, když sem přišla k nim
"Co tady chceš?" zeptala se, s nepříjemným tónem hlasu jeda z nich
"Chtěla bych se s váma bavit." Odpověděla sem
"Podivej se na sebe. Co to je za hadry. A ten pearcing. To snad nemyslíš vážně?" řikaly jedna přes druhou, "No neokouněj tady, běž pryč, seš divná?
S pláčem utíkám pryč, jak sem si mohla myslet, že by se semnou mohly bavit, sem blbá. NA TOMHLE SVĚTĚ SEM ÚPLNĚ ZBYTEČNÁ.
Do školy chodim už asi 5 měsíců, ale nic se nezměnilo, sedim v lavici a kreslim si jako vždycky, nikdo si mě nevšímá. Zvoní a úča už je ve dveřích, ale není sama. Zřejmě další novej kluk. No co, sklopim hlavu zpátky ke svýmu uměleckýmu dílu.
"Tak třído tohle je David" představuje nám ho.
"Tak si běž někam sednou, můžeš kam chceš." řekla úča.
Protože sem, jako vždy, nedávala pozor, nevěděla sem, že jde ke mě.
Sedl si a asi po minutě řekl: "Co to kreslíš?"
"Jenom nějaký čmáranice." Odpověděla sem a podívala se na něj, vypadal tak… tak jinak, než ostatní kluci, měl delší černé rovné vlasy, které mu padaly do obličeje, a elektricky modré oči. Byl oblečenej do černejch džínů a fialovo-zelený mikiny.
"Umíš hezky kreslit, já bych to nedokázal." Užasl nad mým výtvorem.
Dál už sme se spolu nebavili. Byl to první den za posledních 5 měsíců, kdy sem se smála. Je to první člověk, který na mě promluvil od té doby, kdy sem odjela. Možná, že se budu smát i na mýho staršího bráchu, řek mi, že když se nesměju tak je mu taky smutno. Cestou ze školy mě na semaforu chytla červená, stála sem tam a čekala, najednou mě někdo chytil za rameno, otočila sem se a…
"Davide! Vylekal si mě."
"Promiň, ale máme stejnou cestu, půjdeš se mnou?"
"Jasně, ale proč chceš abych šla s tebou?"
"No, ješte ses mi nepředstavila."
"Tak to hned napravím. Jmenuji se Shira." a uklonila sem se
"To je neobvyklí jméno."
"Já vim a nejenom kvůli tomu se se mnou nikdo nebaví." začali mi z očí téct slzy
"Proč, dyť seš bezva." snažil se mě uklidnit
"Když sem se sem přestěhovala myslela sem, že by sme se s holkama mohly bavit, ale ty slepice mi řekly, že sem divná" rozbrečela sem se
"Nejseš divná, to oni, ty bárbíny sou divný"
"Fakt myslíš, to my ještě nikdo neřek, ani máma, ani brácha, nikdo."
Přišly sme na křižovatku.
"Tak tady se musíme rozloučit" začala sem
"Proč?"
"Já bydlim už támhle" řekla sem a ukázala na světle modrý dům.
"Já to mám ještě kus cesty, tak čau, zejtra ve škole"
"Čau" odpověděla sem a zamířila směrem domu.
Přišla sem do pokoje a stále se usmívala. Najednou do ticha mého pokoje vtrhl můj "milovaný" bratr.
"Hej, kdo byl ten kluk se kterym si šla domu?"
"Jakej?" s úsměvem sem se otočila na bráchu
"Ty se směješ, to neni možný!" vykřikl do světa svůj nový objev
"Jo poprvý od doby co sme se přistěhovali, já vim. Je tak… tak jinej než ostatní, jedinej se semnou bavil, nediv se, že se směju. Poprvý se můžu bavit s někym jinym než s tebou."
"Ty ses zamilovala!"
"Ne, to není pravda"
"Tak jaký má oči, no povídej"
"Modrý."
"Tak vidíš."
"Co?"
"Tak co o něm víš?"
"No, vlastně nic, jenom, že se mu líbí jak kreslim."
"Jo a to ještě neviděl tvojí galerii."
"Ha, ha, nech mě, chci si užívat, že se směju z vlastní vůle."
"Tak jo, přemejšlej o svym milovanym"
Za bráchou se zavřely dveře a já sem přemejšlela co bude zejtra. Než sem něco vymyslela, usnula sem.
Ráno sem se vzbudila dřív než obvykle. Vstala sem a oblíkla se, vzala sem si na sebe růžový punčocháče, černou sukni, černý tričko, růžovou mikinu a černý botasky. Tentokrát vykopával brácha z koupelny mě, né já jeho jako obvykle. No, co se dá dělat, nalíčila sem se u sebe v pokoji, udělala si černý linky a stíny. Vlasy sem si nechala rozpuštěný. Vyrazila sem asi o 5 minut dřív než obvykle. Jdu směr škola. Čekám tady už asi deset minut, ale David nikde.
"Čau, Shiro." ozvalo se zamnou
"Ahoj, Davide." lekla sem se "Málem sem tě v těch brejlích nepoznala." pozdravila sem ho.
"Mám si je sundat?" zeptal se mě
"Jo, sundej. Takhle nejsou vidět tvý oči"
"Fakt?"
"Jo" David si sundat brejle, "Davide, co se ti stalo?"
"Jenom, když sem šel včera domu tak mě nějaký kluci zmlátili." Odpověděl na mojí blbou otázku.
"Nebolí to?" starala sem se
"Už ani ne."
"A proč ti to udělaly?"
"Nevim, asi nemaj rádi emo."
"Co je to emo?"
"To je styl."
"Aha, a ty seš emo?"
"No tak z části. Já tak vypadám, ale není to o oblíkání, ale o emocích." Vysvětloval mi.
"To dává smysl"
"Co?"
"No, emo - emoce."
"Neměli bysme jít?"
"Jo, to je dobrej nápad."
Ve škole mi řek, abych ho nakreslila a on, že nakreslí mě. Musim vám říct, že nekreslí zas tak hrozně jak řikal. Potom sme si povídali.
"Kde si bydlel dřív?" zeptala sem se ho. Já vim sem hrozná, ale… no to je jedno.
"Kousek od LA. A ty?"
"V Maiami."
"Tam si měla kamarády, že jo?"
"No, jenom jednu kámošku, pro ostatní sem byla jenom stín."
"Aspoň takhle, semnou se bavil jenom mladší brácha, jinak nikdo."
"To seš na tom hůř než já."
"No, teď už ne. Si moje první kamarádka."
"A ty opravdovej kámoš."
"A co ta tvoje stará kámoška?"
"Když sem jí naposled volala tak mi řekla, že nemá čas. Ptala sem se kdy bude mít čas. Ona řekla, že nebude a položila to."
"To neni moc dobrá kamarádka, co?"
"Už se s ní 4 měsíce nebavim, ale tys mě zachránil, málem sem se zabila."
"Ty ses chtěla zabít?"
"No, chtěla sem počkat do konce školního roku, ale ty seš tady, tak je to jedno."
"Deš dneska domu?"
"Jo, nechceš jít k nám, když se ti tak líbí jak kreslim tak ti ukážu svoje obrázky."
"Tak jo."
Zazvonilo a my šli ke mně domu, nikdo tam nebyl. To bylo dobře, brácha by zase prudil, v tomhle byl nesnesitelnej. David vstoupil do mýho pokoje a užasl. Měla sem všude svoje výtvory.
"To všechno si kreslila ty?"
"Jo, za posledních 5 let, ale to není všechno." Otevřela sem obrovskou krabici.
"Tohle sou Green Day, že jo?" zeptal se u jednoho obrázku.
"Tohle všechno sou nějaký celebrity."
"Billy Talent, My Chemical Romance, Britney Spears, Jared Leto. Ty vole, to je hustý!"
"Líbí?" zeptala sem se váhavě
"Jasně, je to úžasný. Máš fakt talent."
"Jdu ve stopách svých hvězd."
"A kdo to je?" zeptal se
"Hlavně Gerard Way"
"Co posloucháš za hudbu?" zeptal se mě
"Počkej něco pustim" a pustila sem svoje nejoblíbenější písničky.
Celý odpoledne sme poslouchali písničky. Já pouštěla moje a David mi pustil nějaký svoje, musim říct, že má fakt dobrej vkus.
Po měsíci sme se od sebe téměř nehnuli. Byla sem jeho malá temná princeznička.
Jednou se na mě tak divně koukal pak sem to nevydržela a zeptala se: "Co se děje?"
"Ukaž mi ruku." To bylo všechno co řek
"Kterou?"
"Levou." Ukázala sem mu ruku a nechápala to, co se děje? Najednou sem si to uvědomila, ta jizva. Na předloktí levý ruky sem měla jizvu, která byla asi jeden centimetr dlouhá.
"Od čeho máš tu jizvu?" zeptal se
"Nechce se mi to řikat." Uhýbala sem pohledem
"Já to nikomu neřeknu."
"No, dobře. Víš jak sem řikala, že sem se chtěla zabít?" začala sem
"Jo"
"Tak úplně původně sem si chtěla podřezat žíly, ale když sem s tou žiletkou zajela až sem," ukázala sem na konec jizvy, "tak už sem to nevydržela a tu žiletku sem zahodila, pak sem se naštvala sama na sebe, ani zabít se nedokážu."
"Je dobře žes to neudělala."
"Jo, ale na to sem přišla až když sem poznala tebe."
"To jo. Nechceš zajít někam na jídlo."
"Klidně, ale kam?"
"Ke mně domu."
"Dobře, tak jdeme."
Přišli sme k Davidovi domu a objednali sme pizzu. Tohle bylo fakt úžasný. Takhle se to vyvíjelo pořád dál. Potom už to nebylo jenom kamarádství. Ale musim vám říct, že sme byli trochu bizardní pár. Když sme přišli do místnosti, všichni si nás hned všimli.
O prázdninách mě naučil hrát na elektrickou kytaru, dokonce mi řek, že umim zpívat. Chtěli sme založit kapelu, ale chyběl nám bubeník nebo tak něco. Potom sme nějakýho našli, ale hlavní je, že kdybych tenkrát nebyla srab , jak sem sama řikala, a zabila se tak bych tohle nikdy nezažila. Je jedno kam se naše kapela dostala (tim myslím to, že sme se nikam nedostali), ale byli sme šťastný. Chci jenom říct, že život má cenu. Nikdy nevíte, kdy za vámi přijde štěstí. A ne vždycky to je princ na bílém koni, ale taky úplně obyčejný kluk z vaší třídy.
Tenhle příběh se stal před dvěma rokama. Třeba se s touhle kapelou někde v Americe setkáte. Ale podstata je jasná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzz. Zuzz. | Web | 26. července 2011 v 10:57 | Reagovat

Je to naprosto úžasný. Jsi v tom dobrá! Hodně dobrá.

2 Shira Elizabeth Shira Elizabeth | Web | 26. července 2011 v 13:11 | Reagovat

děkuji moc :) ale bohužel myslím, že to, co sem napsala v poslední době stojí za nic.. ale jestli to je pravda se uvidí, až to jednou dopíšu úplně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama